Author Archives: Radek Koňařík

Ocenění chápu jako uznání pro celý náš POCT tým

Jak jste se o soutěži dozvěděla a co vás podnítilo vstoupit do ní?

O soutěži jsem se dozvěděla prostřednictvím webových stránek odborné společnosti. Přiznám se ale, že jsem zpočátku neměla odvahu se sama přihlásit. Nakonec to byl profesor David Friedecký, kdo mě povzbudil a dodal mi potřebnou sebedůvěru. Jeho podpora pro mě byla impulsem, díky kterému jsem si řekla, že to zkusím.

Co děláte a čím je právě vaše práce tak důležitá?

Věnuji se oblasti takzvaného point-of-care testování, tedy laboratornímu vyšetření prováděnému přímo u pacienta. Je to významný trend současné diagnostiky, který dokáže rychle poskytnout výsledky a podpořit okamžité klinické rozhodování. Je však třeba si uvědomit, že tyto technologie a testy přinášejí při léčbě pacientů významné přínosy, ale zároveň s sebou nesou i určitá rizika. Vnímám roli laboratorních pracovníků tato rizika co nejvíce eliminovat a poskytnout uživatelům bez laboratorního vzdělání potřebnou podporu i trpělivé vedení. Věřím, že v budoucnu bude POCT hrát stále důležitější roli v laboratorní medicíně. V roce 2024 jsem spolupracovala na vytvoření odborného doporučení ČSKB, které nastavuje jednotná pravidla pro jejich používání v nemocnicích a ambulantní sféře. Na půdě domovské Fakultní nemocnice v Olomouci organizuji celostátní konference k tomuto tématu, určené odborníkům nejen z klinických laboratoří. Pravidelně přednáším na odborných konferencích, v rámci atestačních kurzů pro lékaře i při výuce na vysokých a vyšších odborných školách. Současně se snažím být nápomocná i spřáteleným pracovištím formou odborného poradenství. V neposlední řadě jsme s kolegyní, RNDr. Mgr. Isabelou Pospíšilovou, vytvořily systém školení pro více než 2 500 sester ve Fakultní nemocnici Olomouc, který zahrnuje i certifikované e-learningové kurzy zaměřené na POCT technologie. Díky tomu je zajištěno, že tyto přístroje jsou používány správně, výsledky mohou být spolehlivé a pacienti dostávají bezpečnou a kvalitní péči.

S jakými pocity jste první místo v soutěži přivítala?

Ocenění jsem přijala s velkou vděčností, radostí i pokorou. Chápu ho především jako uznání pro celý náš POCT tým. Jeho soudržnost, odbornost, osobní nasazení i otevřenost novým nápadům jsou tím, co nám umožňuje posouvat věci kupředu a přinášet skutečné inovace. Podporu vnímám také v technologickém zázemí Fakultní nemocnice Olomouc a v práci kolegů z IT oddělení. Zároveň mě těší, že díky němu může být tomuto tématu v odborných kruzích věnována větší pozornost. Věřím, že naše výsledky mohou být inspirací a praktickou pomocí pro kolegy v dalších zdravotnických zařízeních.

Jana Jílková
Foto: archiv Veroniky Kučerové

Biochemie si zaslouží větší prestiž i propagaci

Jak byste představila téma oceněné práce?

Téma práce bylo „Stanovení calprotectinu na analyzátoru Dynex DS2 metodou ELISA“. Příspěvek byl zaměřen na vysvětlení významu calprotectinu v organismu, jeho monitorování u vybraných diagnóz a na prezentaci zkušeností s novým analyzátorem, na který naše laboratoř přešla v rámci modernizace. Hlavní důraz byl kladen na praktické aspekty – obsluhu přístroje a zhodnocení přínosů, které tato změna přinesla.

Proč je to tak důležité?

Modernizace laboratorního vybavení je nevyhnutelným krokem v každé laboratoři, a sdílení zkušeností z praxe má proto velký význam. Zahrnuje to jak vlastní obsluhu přístroje, tak i kontinuitu v používání odběrových souprav, na které jsou pacienti i lékaři zvyklí. Vzhledem k celosvětově rostoucí incidenci onemocnění trávicího systému je sledování hladin calprotectinu stále důležitější. Tento protein je významným ukazatelem, který umožňuje odlišit idiopatické střevní záněty od funkčních poruch, například syndromu dráždivého tračníku.

Kdo a jak konkrétně použije vaše výsledky? Zaznamenáváte nějaký ohlas?

Domnívám se, že práce může být přínosná pro laboratoře, které calprotectin již stanovují nebo o jeho zavedení teprve uvažují. Cílem bylo přiblížit možnosti, které analyzátor Dynex DS2 nabízí. Sdílení zkušeností považuji za jeden z hlavních přínosů konference BIOLAB. Ohlasy na přednášku přišly prakticky okamžitě. Účastníci se zajímali především o praktické aspekty stanovení, například stabilitu vzorků nebo zkušenosti s propojením analyzátoru s laboratorním informačním systémem.

Cílem ceny Arnolda Beckmana je podpořit a ocenit mladé odborníky do 40 let, kteří se významně podílejí na rozvoji vědecké, výukové nebo inovativní činnosti v tomto oboru. Překvapilo vás, když jste v ní „zabodovala“?

Tak to ano. Upřímně jsem netušila, že by má práce mohla být jakkoliv oceněna.

Pociťujete v rámci české biochemie podporu „mladých“? Nešlo by pro mladé biochemiky dělat víc? Pokud ano, odkud by taková podpora mohla přijít?

Domnívám se, že význam klinických laboratoří ve zdravotnictví není dostatečně doceněn, a to platí i pro mladé pracovníky. Studium je náročné, nástupní platy nízké a odpovědnost vysoká. Klinická biochemie navíc patří mezi obory, kde statimová vyšetření vyžadují okamžité výsledky, a laboratoře proto fungují v nepřetržitém provozu. Není tedy překvapivé, že řada absolventů nakonec odchází pracovat mimo obor. Biochemie je však velmi rozsáhlý a významný obor, který by si zasloužil větší prestiž i propagaci, a to nejen ve zdravotnictví, ale i mezi širší veřejností. Určitě by pomohlo zjednodušení a zpřístupnění specializačního vzdělávání. Faktem je, že věkový průměr biochemických laborantů se zvyšuje a nároky na jejich práci rostou. Řešení této situace je především v kompetenci Ministerstva zdravotnictví ČR.

Jana Jílková
Foto: archiv Jany Marečkové

Prof. David Friedecký: Biochemie není jen o číslech, ale je o lidech a spolupráci

Česká společnost klinické biochemie (ČSKB) je profesní organizace sdružující lékaře, biochemiky a odborníky z oblasti laboratorní medicíny. Jejím posláním je rozvíjet obor, propojovat vědu s praxí a podporovat vzdělávání napříč generacemi. Každoročním vrcholem jejích aktivit je celostátní sjezd ČSKB – tradiční setkání odborníků z nemocnic, univerzit i výzkumných institucí. Letošní XVII. ročník se uskutečnil v Mikulově a jeho předsedou byl profesor David Friedecký, vedoucí Oddělení klinické biochemie Fakultní nemocnice Olomouc, pedagog na Univerzitě Palackého v Olomouci a člen výboru ČSKB.

Pane profesore, letošní sjezd jste nejen vedl, ale také garantoval jeho program. Jakou vizi jste měl při jeho přípravě?

Chtěli jsme, aby sjezd nebyl jen přehledem přednášek, ale především živým setkáním odborníků, kde se propojuje činnost klinických laboratoří, výzkum i každodenní praxe. Záleželo nám na tom, aby měl otevřenou atmosféru, v níž se mohou potkávat generace i různé profesní směry.

Tvorba programu má sice svá pravidla, ale snažíme se ho každoročně obohatit o aktuální témata. Letos byla zařazena umělá inteligence (AI), která rezonuje celou společností.

Novinkou bylo také začlenění sponzorovaných příspěvků přímo do hlavního programu. Dříve se konaly souběžně s přednáškami nebo v poledních přestávkách, což účastníkům znesnadňovalo plnou účast na obou částech a zároveň omezovalo prostor pro neformální setkávání a výměnu zkušeností. Tato změna se setkala s pozitivní odezvou. Stejně tak jsme poprvé zařadili blok krátkých ústních sdělení vybraných z nejlepších abstraktů. V dalších ročnících bychom chtěli ještě více podpořit aktivní účast kolegů z klinických laboratoří i výzkumných týmů.

Letošní ročník měl mimořádně kvalitní obsazení. Jak se vám daří dlouhodobě udržet tak vysokou úroveň sjezdu?

Sjezd má už mnoho let velmi dobrou pověst a pevné místo v odborné komunitě. Lidé se sem rádi vracejí, protože nejde jen o odborný program, ale i o možnost potkat se osobně, sdílet zkušenosti a diskutovat. Po období pandemie jsme všichni pocítili, jak cenná jsou osobní setkání – a letošní ročník to znovu potvrdil.

V posledních letech přibývá i konferencí pořádaných jednotlivými firmami, které tím rozšiřují nabídku vzdělávacích a profesních akcí v našem oboru. Je to pozitivní trend, protože zájem o laboratorní medicínu celkově roste. My se ale snažíme, aby sjezd ČSKB zůstal jedinečný svou otevřeností, propojením vědy s praxí a komunitní atmosférou.

Zazněly i příspěvky ze zahraničí, například z Evropské federace laboratorní medicíny (EFLM). Jak hodnotíte účast těchto přispěvatelů?

Plenární přednášku přednesl profesor Mauro Romanelli, který se dlouhodobě zabývá výzkumem epikardiálního tuku – viscerální tukové tkáně uložené mezi myokardem a perikardem, jež sdílí s myokardem společné cévní zásobení. Na sjezd přijel na pozvání profesora Zimy, zvoleného předsedy EFLM pro období 2026–2027. Jeho zvolení do této funkce je pro Česko významným uznáním, protože EFLM patří mezi nejvýznamnější evropské instituce v oblasti klinické chemie a laboratorní medicíny. Druhý příspěvek na téma transportu a sledování vzorků v preanalytické fázi pak přednesla Dr. Snezana Jovicic, která přijala pozvání doktora Rajdla. Zahraniční přednášející jsou vždy vítaným obohacením vědeckého programu sjezdu.

Co vás osobně z letošního programu nejvíce zaujalo?

Hned na začátku mě oslovila přednáška profesora Průši, letošního laureáta Hořejšího medaile, která mu byla udělena právě na tomto sjezdu za celoživotní a mimořádný přínos k rozvoji klinické biochemie a laboratorní medicíny v Česku. Profesor Průša ve své přednášce připomněl několik zásadních milníků své dlouholeté vědecké i klinické práce – od využití Sulkowitchovy reakce pro diagnostiku hyperkalciurie a prevenci osteoporózy přes výzkum HIV/AIDS a studium sexuálního chování rizikových skupin v 90. letech až po vývoj počítačových programů pro automatickou interpretaci laboratorních výsledků a tvorbu multimediální učebnice DNA diagnostiky. Významné místo v jeho práci zaujímá i výzkum kongenitální adrenální hyperplazie, problematika nutričních hormonů u dětí a dospívajících či zavedení markeru myxorezistentního proteinu A (MxA) pro odlišení bakteriálních a virových infekcí. Jeho přehledná a inspirativní přednáška byla skvělou ukázkou celoživotního přínosu oboru. Uvědomil jsem si – a nejen já – jak málo jsem o rozsahu jeho práce věděl a jak velký význam má pro klinickou biochemii.

Na sjezdu bylo vidět hodně mladých odborníků. Jak se podle vás liší dnešní generace biochemiků od té vaší?

Změna je znatelná. Naši doktorandi či mladí kliničtí biochemici, většinou ve věku kolem 25–30 let, kladou velký důraz na rovnováhu mezi prací a osobním životem – tzv. work–life balance. Mají jasně stanovené hranice, které nepřekračují. Už to není o naprostém odevzdání se profesi, jak to bývalo u naší generace, ale o hledání udržitelného způsobu práce. Na druhou stranu lze u mladých pozorovat stejný zápal pro vědu a snahu jít do hloubky problémů.

Pod vaším vedením vznikla nová metoda analýzy moči, která vzbudila značný ohlas. Můžete ji přiblížit?

Počátky sahají do roku 2017, kdy jsem na konferenci v Nizozemsku viděl podobnou práci, byť s menším rozsahem. Rozhodli jsme se vytvořit vlastní, komplexnější metodiku, a po šesti letech intenzivní práce jsme ji v roce 2023 publikovali. Na vývoji se vystřídali tři doktorandi. Bez mladých kolegů bychom ji nevyvinuli. Metoda umožňuje semikvantitativní analýzu přibližně 150 diagnosticky významných metabolitů – organických kyselin, acylkarnitinů a acylglycinů – a zkracuje dobu vyšetření z osmi hodin na zhruba jednu. Přináší nový přístup k diagnostice dědičných metabolických poruch, tedy genetických onemocnění, která mohou vést až k úmrtí dítěte. Včasná a přesná laboratorní diagnostika je v takových případech naprosto klíčová.

Jaká je na tuto metodu odezva z klinické praxe?

Velmi pozitivní. U nás na pracovišti ji máme zavedenou v rutinním provozu již čtyři roky a lékaři oceňují, že během hodiny vědí, co dítěti je, a mohou okamžitě nasadit léčbu. O zavedení metodiky už projevilo zájem sedm laboratoří z různých částí světa. Jen validace parametrů zabrala dva roky intenzivní práce jednoho člověka, ale výsledek stojí za to – metoda je snadno přenositelná mezi laboratořemi.

Daří se vám získávat do laboratoře nové odborníky?

Záleží na typu pozice. U nelékařských vysokoškoláků – biochemiků, analytických chemiků či absolventů příbuzných oborů – je zájem velký, na každé místo se hlásí desítky uchazečů. Jiná situace bývá u lékařů, ale Olomouc je univerzitní město, takže máme štěstí: momentálně u nás působí tři mladí lékaři-kliničtí biochemici a jsme za to velmi rádi.

Za velký přínos považuji, že do našeho týmu přibývají mladí odborníci, kteří do této oblasti přinášejí nový vítr, jiné pohledy na problematiku a nadšení nezatížené roky rutiny. Je radost sledovat, jak přirozeně přebírají odpovědnost, přicházejí s novými nápady a nebojí se zpochybňovat zaběhlé postupy.

V laboratoři si velmi zakládáme na otevřené komunikaci – a to nejen uvnitř týmu, ale i vůči klinickým pracovištím. Právě vzájemná důvěra a spolupráce s klinikami jsou pro mě zásadní. Když lékaři vnímají, že se s námi mohou radit a že hledáme společná řešení, získává naše práce skutečný smysl.

O vaší laboratoři se říká, že tam panuje výjimečná atmosféra. Čím si ji vysvětlujete?

Tím, že nás práce baví – a že si lidí kolem sebe vážíme. Je to mou hlavní snahou. A velmi rád slyším, že se to zřejmě i trošku daří.

Jana Jílková
Foto: archiv Davida Friedeckého

Pro mě je každý den i malou výzvou

Na letošní konferenci LABKVALITA jste za celoživotní práci v klinické biochemii převzala Stříbrnou medaili Slovenské lékařské společnosti Propter merita. Napadlo vás někdy, že kdybyste vystudovala nějaký jiný obor a zaměstnala se v něm, mohla jste to mít snazší?

Ne! Nikdy! Byla to dobrá volba. Biochemii jsem si přála studovat už od gymnaziálních dob, naštěstí se mi to podařilo a teď po letech mohu konstatovat, že celý život dělám práci, kterou mám ráda a která mě baví. Myslím si, že je velké štěstí, když člověk může dělat to, co ho baví.

Právě teď ale za sebou máte mimořádně těžkou etapu. Součástí rekonstrukce popradské nemocnice je i laboratoř, a tak jste museli fungovat v náhradních prostorech, za udržení provozu 24/7, vše zorganizovat tak, aby se výstupy z laboratoře neopožďovaly a byly nadále kvalitní…

Snadné to samozřejmě nebylo, ale teď už je tahle etapa šťastně za námi a z nových prostorů pro laboratoř máme radost, jsou velmi pěkné. Ale je pravda, že za plného provozu jsme se stěhovali do provizoria a teď zase nazpátek, to už ale s mnohem větším entuziasmem. Ten poslední rok jsem se musela proměnit z analytika na stavbaře. Netvrdím, že to nebyl hodně náročný rok, ale zvládli jsme to. Přibydou nám i nové přístroje, které nám dohromady s novými prostorami přinesou spoustu výhod.

Často bývá problém pro práci v laboratoři získat lékaře, což se u zájemců z řad absolventů nelékařských oborů nestává. Proč tomu tak je?

Zdá se mi, že o klinickou biochemii nemívají zájem hlavně mladí lékaři a já je vlastně chápu. Já sama jsem vystudovala biochemii, protože jsem v ní chtěla pracovat. Navíc biochemie jim připadá těžká, což je pravda – a nezdá se jim dostatečně lukrativní. Biochemie je pro kliniky svým způsobem servis, což pro lékaře často není to pravé.  Ale já sama si říkám, že kdybych vystudovala medicínu, nejsem si jistá, zda bych chtěla pracovat v laboratoři, přece jen kontakt s pacientem a diagnostika jsou pro lékaře prvořadé.

Ale diagnostika velké části medicínských oborů se přece zakládá právě na laboratorních výsledcích, nebo ne?

Ano, a tady se skrývá i určitý paradox. Víte, my už podle vypsané žádanky poznáme, zda ji posílá starší lékař, který už má zkušenosti a umí si vyselektovat, které výsledky od laboratoře skutečně potřebuje, nebo zda žádanku vypsal někdo, kdo ještě tápe a „pro jistotu“ zaškrtne všechno, co vůbec přichází do úvahy.

Jak se vám daří komunikovat a vůbec spolupracovat právě s kliniky?

Spolupráce s kliniky… – to je velmi individuální. Máme klinické lékaře, například na ARO nebo na pediatrickém oddělení, kteří s námi opravdu  spolupracují i v tom smyslu, že s námi konzultují, jak výsledky správně interpretovat, chtějí poradit, případně chtějí zavést nějaké nové parametry. Tam máme dobrou a otevřenou komunikaci. S některými obory se komunikuje méně, ale to je dané i  náplní toho oboru. To ovšem není nějak specifikum právě naší laboratoře, i na včerejší členské schůzi SSKB kolegové probírali, že například spolupráce s chirurgy bývá i u nich malá, nemívají často nějaké požadavky na biochemickou laboratoř.  Záleží to i na samotném lékaři, případně na primáři.

Součástí předatestační přípravy je i stáž na biochemii…

 Ano. Mladí lékaři mají v rámci předatestestační přípravy absolvovat dvoutýdenní stáž v biochemické laboratoři. Ale už jsem se, bohužel,  setkala s pokusem si místo stáže jen nechat potvrdit účast, ten adept mi pouze zavolal o razítko a zápis do indexu. Samozřejmě jsem to odmítla, trvala jsem na tom, aby k nám přišel a nějaký čas tu pobyl, což se stalo. Odcházel velmi překvapený, co všechno laboratoř umí a dokáže, naši práci pak velmi oceňoval. Laboratoř je totiž v nemocnici tak trochu černá díra. A je dobře, když  lékaři zjistí, co všechno to obnáší, že to není „vložit krev do analyzátoru a vyjde vám výsledek“. Jsou překvapení, když vidí celou tu přípravu, kalibraci, kontroly, systém kontroly kvality, validaci výsledků a tak dále. Tím se jejich pohled na nás mění. Nicméně nám u kliniků málokdy projde něco, co nabídneme my. Například gastroenterologové jsou prostě zvyklí na své  – skopie všeho druhu a marně jim nabízíme nějakou neinvazivní biochemickou metodu, velmi těžko to přijímají, nebo se to ujme jen krátkodobě, což je pro nás neefektivní finančně, takže to musíme přestat dělat. Naopak když jsou nějaké požadavky od klinických lékařů, tak my se snažíme je co nejdříve zavést do praxe a tehdy to jde. Ale nabídka směrem od nás k nim nebývá dostatečně akceptovaná. Prostě je to složité.

Jak tedy nové metody s lékaři komunikujete?

Různě. Dostávají od nás infolisty s popisy nového parametru, počínaje jeho přínosem pro diagnostiku, principem nové metody, kritickými hodnotami, možnostmi stanovování, dostupností, popisem předanalytické fáze a tak dále. Ale běžně je informujeme i telefonicky, voláme my jim nebo se někdy i ozvou sami. Často je informujeme i osobně.

Co je právě teď pro vás největší výzvou?

Když jsem kdysi nastoupila do praxe, byla to ještě klasická biochemie jako vidíme ve filmech, se všemi těmi kádinkami s různobarevnými roztoky. Za tu dobu proběhl úžasný vývoj, teď je takřka všechno automatizované. Výzva je každý nový analyzátor, protože je třeba se naučit princip, umět zaučit obsluhu, celé to nastavit tak, aby to vyhovovalo hlavně klinikům – my bereme stále ohled na to, aby to vyhovovalo jim, ať už co se týká časové dostupnosti výsledků, nebo i jejich interpretace. Já když jdu do práce, tak nikdy nevím, co mě čeká – pro mě je malou výzvou každý den. Protože to je taková práce, že i když si řeknete, co dnes potřebujete udělat, třeba něco nastudovat, udělat inventuru, objednávky nebo kontroly, tak přijdete do laboratoře a už se to na vás sype, prostě nikdy nevíte, co vás tam čeká. Ale možná i i právě proto mám práci v biochemii moc ráda a za nic bych ji nevyměnila. Na závěrem si ještě dovolím vyslovit jedno osobní přání: Kéž by dnešním mladým biochemikům práce v laboratoři přinesla tolik obohacení a radosti v životě jako mně!

Jana Jílková, Jozefína Bernátová
Foto: Radek Koňařík

Nejlepší příklad je ten osobní

Za vámi je náročná akce, která navíc je i „v hledáčku evropské federace“. Na jak dlouho si teď můžete oddechnout, tedy alespoň od pořadatelské funkce?

MUDr. Pivovarníková: Na dlouho to opravdu nebude. Ostatně nejen konference  LABKVALITA probíhá pod záštitou European Federation of Clinical Chemistry and Laboratory Medicine (EFLM), tato akce se ob rok střídá s kongresem Slovenské společnosti klinické biochemie a obě pořádáme pod záštitou této evropské federace, informace o konání jsou i součástí jejího kalendáře. Pravdou je, že příprava je vždy velmi náročná.  Akce sama je vždy na podzim, ale přípravou se intenzivně zabýváme už od začátku roku. Takže už od ledna 2026 začneme připravovat XVI. kongres SSKB, zahájen bude 4. října 2026. Nejen na programové složce, i na praktické organizaci sjezdu se vždy podílejí všichni členové výboru SSKB, jako malá společnost bychom neufinancovali zaplatit organizační agenturu. Ale všechnu s tím spojenou práci, a ta je někdy až mravenčí, děláme dobrovolně a rádi. Posiluje nás vědomí, že o obě naše odborné akce mají laboratorní specialisté velký zájem, o tom svědčí i jejich rok od roku větší účast. Konference LABKVALITA 2025 už měla na 260 účastníků, což nás samozřejmě velmi potěšilo. 

Do tradičního programu vkládáte i novinky. Co jste přidali letos?

MUDr. Magula: Především klinickou část, a to s velmi pozitivním ohlasem auditoria.

Letos totiž kolegové z výboru SSKB a někteří její další členové připravili dvě doporučení SSKB pro klinickou praxi. První se týká vyšetření glomerulové filtrace a proteinurie, druhé vyšetření lipidových parametrů používaných pro odhad rizika aterosklerotických kardiovaskulárních onemocnění. Příslušné programové bloky, tedy laboratorní diagnostiku onemocnění ledvin a lipidové parametry, jsme zařadili s vědomím, že jde o témata, která mají i klinický pendant, potřebujeme a chceme upevňovat vazby mezi medicínskou a laboratorní částí. K našim doporučením se tu vyjadřovali i kolegové z jiných odborných společností a jsme rádi, že jejich vyjádření byla velmi pozitivní. Odborné veřejnosti bych rád připomněl, že obě naše nová doporučení najdou i v letošních číslech časopisu Laboratórná diagnostika. SSKB je organizační složkou Slovenské lékařské společnosti (SLS) a nám se ohledně doporučení podařilo oslovit všechny její členy, doporučení publikovat v Monitoru medicíny, tedy časopisu vydávaném SLS,  výtisky dostávají všichni její členové. Přínosem pro účastníky konferencí jako je tato ale nejsou jen informace o úplných novinkách. Stále platí pravidlo o opakování jako matce moudrosti, proto se i na našich konferencích témata do určité míry opakují, vždy ale s nějakým jiným, novým pohledem. Teď jsme například v programovém bloku Beckman Coulter Slovakia vyslechli i to, že původní Westgardova pravidla se částečně přehodnocují.

MUDr. Pivovarníková: Myslím si, že jedním z důvodů, proč stoupá nejen počet účastníků konference, ale i členů SSKB, je naše snaha, abychom si nepředávali informace jen „mezi námi biochemiky“.  „Sami spolu na dvorečku“ ne že by nemělo význam, má, i pro „mladé“,  ale je potřebné přitáhnout kliniky, kteří používají naše testy, abychom měli zpětnou vazbu a věděli, s čím musí zápasit oni – a právě to aby prezentovali. A právě tyto prezentace účastníky hodně oslovují, protože jsou velmi zajímavé, třeba i ve formě kazuistik, a jsou velmi dobrým edukačním materiálem.  Snažíme se klást důraz na praktický výstup, potřebujeme znát situaci na klinikách a mít zpětnou vazbu, potřebujeme vědět i co dalšího můžeme pro kliniky udělat.

Zdůrazňujete význam spolupráce s kliniky, nicméně právě laboratoř bývá pro kliniky „černá díra v nemocnici“, jak se s jistou hořkostí vyjádřila jedna vaše kolegyně. Jak s tím naložit?

MUDr. Pivovarníková:  Víc vystoupit z laboratoří a víc s kliniky konzultovat. Oni sami nás přijímají velmi rádi, konzultace a vůbec aktivní spolupráce s biochemiky je pro ně motivací k ještě většímu prohlubování klinické praxe. Potřebují, abychom je v naší oblasti edukovali. Pracuji ve fakultní nemocnici v Prešově. Ta sice nemá vlastní laboratoř, pracuje se pro ni v dodavatelském režimu, ale když se opakují nějaké problémy, dojdeme na dané klinické oddělení a řešíme to s lidmi, kteří tam pracují.  Jde o to řešit reálně a napřímo, vysvětlit si s nimi na konkrétních případech například chybné interpretace výsledků. A nejde jenom o nemocniční oddělení, pracujeme i s dalšími poskytovateli zdravotnických služeb, edukace z naší strany je potřebná i tam. Daří se to a i v tomto směru se snažíme kolegům biochemikům jít osobním příkladem. Osobní příklad motivuje, to platí i pro dobrou praxi.

Pozitivní motivací je jistě i povzbuzení v podobě cen, které vaše společnost uděluje…

MUDr. Pivovarníková: Ano, takovou motivací pro zvyšování a prohlubování profesionální úrovně a rozvoj vědecké a odborné úrovně v oboru klinické biochemie je i udělování Ceny profesora Ivana Pecháně za významný přínos klinické biochemii, která se uděluje na Kongresu SSKB.  A na letošní konferenci LABKVALITA 2025 jsme poprvé udělovali Cenu Arnolda Beckmana. Jejím cílem je podpořit a ocenit odborníky za významný podíl na rozvoji laboratorní diagnostiky, zlepšování kvality zdravotní péče a pokroku v oblasti klinické biochemie na Slovensku.

Oba jste na sebe vzali těžké břímě práce na projektu Almanach Historie klinické biochemie na Slovensku. Proč je tak důležité, aby takové dílo existovalo?

MUDr. Magula: Klinická biochemie v minulých desetiletích prošla bouřlivým rozvojem, ale i pro pochopení její současnosti a těch nejmodernějších trendů je třeba znát historii oboru u nás, jít k jejím kořenům, i to patří ke komplexnímu, objektivnímu pohledu.  V neposlední řadě chceme i sestavením a vydáním takové publikace vzdát poctu a poděkovat našim předchůdcům, kteří se v minulosti podíleli na založení oboru klinická biochemie, rozvíjeli ho a vytvořili předpoklady pro jeho dnešní existenci a postavení v rámci zdravotnictví.

Pane primáři Magulo, jste letošním laureátem Zlaté medaile SLS „Propter Merita“. S jakými pocity jste ji přijímal?

MUDr. Magula: Napadlo mě, že když začnete dostávat ocenění, začíná to být s člověkem na pováženou. Což nechci extrapolovat na pana profesora Čarského, kterému je 90 let a opravdu už všechna ocenění má, ale on si je skutečně zaslouží. Ale je pravda, že na některé lidi, kteří pro obor udělali hodně, se dříve tak trochu zapomínalo. Někteří pak byli oceněním i překvapení. Potěšilo je, že jsme si na ně vzpomněli. Poděkování i v podobě ocenění si rozhodne zaslouží. Patří jim, i když už nejsou v mainstreamu, ale tvoří  klinickou biochemii, zanechali v ní svoji stopu, něco pro ni udělali. Velmi si toho vážíme. Všichni potřebujeme pozitivní vzory a ty osobnosti tu jsou, jen o nich málo  víme. I proto je důležité vytvořit ten almanach.

Text a foto: Jana Jílková

Na jednom místě, v jedné knize

Jste editorem a jedním z hlavních autorů všech vydání Laboratorní diagnostiky a stál jste u jejího vzniku. S jakým záměrem jste se práce na ní ujal?

Před těmi pětadvaceti lety u nás chyběla novější učebnice o laboratorní diagnostice,  zejména s přesahem do klinické praxe. K dispozici sice byly například už starší, ale velmi oblíbené a užitečné příručky profesora Masopusta o praktickém užívání laboratorních hodnot, ale postrádali jsme knihu o laboratorní diagnostice v klinických oborech. To byl hlavní důvod, proč jsem inicioval vznik této knihy a pustil se do práce na ní. Psal jsem, zároveň jsem knihu pořádal a skládal do jednotlivých celků,  oslovoval jsem s prosbou o autorskou spoluúčast kolegy biochemiky a kolegy z klinických oborů. Ostatně někteří z nich mají blízký vztah k laboratořím a řada z nich vzešla z oboru biochemie. První Laboratorní diagnostiku se nám podařilo vydat v roce 2002 a už tehdy to byla poměrně rozsáhlá kniha, bylo to kolem 730 stránek. Potěšil nás velmi pozitivní ohlas, velký úspěch knihy byl povzbudivý. Do dalších vydání jsem oslovoval odborníky z dalších klinických oborů, aby do knihy přispěli z pohledu a potřeb svého oboru. A tak nám přibyly kapitoly například z neurochirurgie, kardiochirurgie a ortopedie. Třetí vydání z roku 2013 už mělo téměř 1150 stran a 44 kapitol.

I třetí vydání je rozebrané, ale to asi není hlavní důvod, proč v roce 2025 Laboratorní diagnostika vychází v dalším vydání?

Čtvrté, přepracované a aktualizované vydání monografie Laboratorní diagnostika vychází po dvanácti letech od minulé edice. Při dynamice rozvoje některých oborů je dvanáct let dlouhá doba, nutných doplnění i změn bylo proto potřeba udělat hodně i v naší knize. Většina kapitol je teď zásadně přepracovaná a nově jsme zařadili dvě  kapitoly. Jsou to kapitoly Laboratorní diagnostika dědičných nádorových onemocnění a Molekulární diagnostika solidních nádorů – testování somatických aberací. Čtvrté vydání tak má už 1330 stran a 46 kapitol, jako editor jsem koordinoval skupinu už přibližně 135 autorů. Jsem velmi rád, že výsledkem je práce předních odborníků a autorit v oblasti medicíny a laboratorní diagnostiky.

Tato kniha asi není „pouze“ učebnice?

Nejde o běžnou učebnici. Myslím si, že jsme napsali praktického, komplexního, moderního a srozumitelného průvodce, který učí nejen správně interpretovat laboratorní výsledky, ale i chápat hluboké souvislosti mezi laboratorními parametry, klinickými příznaky a rozhodováním v klinické praxi. Čtenáři této knihy jsou studenti medicíny nebo laboratorních oborů z přírodovědných fakult nebo i z jiných oborů, z nichž vstupují do klinických laboratoří. Dále jsou to naše kolegyně a kolegové, kteří se připravují k atestacím z různých oborů – jsou tam překryvy z imunologie, hematologie, mikrobiologie. Jsou to také kolegové z laboratoří, kteří tady v jedné knize, na jednom místě mají laboratorní diagnostiku ve všech medicínských oborech. A v neposlední řadě jsou to lékaři z různých oborů, kteří potřebují vyhledat nebo zkontrolovat, jaké laboratorní testy volit, co nového se v jejich či příbuzných oborech objevilo nebo co přesně potřebují u pacientů vyšetřit. Kniha má velmi široký záběr a okruh čtenářů, kterým poskytuje ucelený pohled na současné možnosti laboratorní diagnostiky. Právě na výsledcích laboratorních vyšetření z různých oborů je postaveno 70-80 % lékařských rozhodnutí.

Žijeme v době online, ale Laboratorní diagnostika je vytištěná kniha. Byla forma vydání záměrná?

Žijeme v době online, ale klasicky vydaná tištěná kniha je vždy hezká a má svoji hodnotu. Stojí v knihovničce a lidé si do ní mohou sáhnout bez potřeby počítače. Samozřejmě pro střední a starší generaci je i to jednoznačně benefit. Rozsáhlé monografie nejen laboratorní diagnostiky vychází v tištěné podobě i v USA. Zároveň nakladatelé řadu knih převádějí do elektronické podoby, elektronický přístup bude určitě umožněn i do této publikace.

Chystáte se v nejbližší době rozšířit řadu svých vlastních knižních publikací?

V nejbližší době ne, ale mám představu vlastní útlé knížky o laboratorní diagnostice či spíše algoritmech vyšetření. V hlavě tu představu nosím snad 15 let, ale na její realizaci zatím nemám čas. Ale určitě bych tu knížku chtěl pro své kolegy, lékaře a studenty napsat.

Hovoříme spolu na konferenci LABKVALITA 2025, tedy na akci pořádané Slovenskou biochemickou společností, ale jsou tu i někteří čeští biochemici…

Česká a slovenská biochemie mají tradičně velmi dobré kolegiální a přátelské vztahy. Známe se, jezdíme navzájem na své odborné akce. V neposlední řadě je příznivou okolností i blízkost češtiny a slovenštiny, jazyku toho druhého národa – zejména ještě v mé generaci – dobře rozumíme. Otázkou je, jestli právě jazyková bariéra mezi Čechy a Slováky zůstane tak malá i v budoucnu, pro mladší generace, které už nevyrůstaly ve společném státě.

Jana Jílková
Foto: Radek Koňařík

Stačí len veriť, že vždy existuje správny čas na to, aby sa sny stali skutočnosťou  

Monografia jeho autorského kolektívu „Glykohemoglobín a glykované bielkoviny pri diabetes mellitus“ z roku 1989, ktorá je výsledkom výskumu v oblasti diabetes mellitus a antioxidačnej ochrany organizmu bola ocenená cenou Slovenského literárneho fondu.

Nadovšetko si ctí hodnoty demokracie, tolerancie a slobody, ktoré vníma ako základné piliere spoločnosti. Sloboda, úcta k druhým a vzájomná tolerancia sú pre neho nielen ideálmi, ale aj princípmi, ktoré sa snaží uplatňovať v každodennom živote – či už v rodinnom kruhu, v práci odborníka na klinickú biológiu alebo vo svojej roli vysokoškolského pedagóga. Na XV. Kongrese Slovenskej spoločnosti klinickej biochémie 2024 si prevzal Cenu profesora Ivana Pecháňa. S doc. MUDr. Oliverom Viktorom Ráczom, CSc., mim prof. sme načreli do jeho spomienok.  

Narodil sa v roku 1947 v Košiciach do učiteľskej rodiny maďarskej národnosti s židovskými koreňmi. Meno Oliver zdedil po otcovi a v rodine ho hrdo nesie už tretia generácia. Oliver starší bol spisovateľ, básnik, pedagóg a prekladateľ. Počas II. svetovej vojny zachránil niekoľkých košických Židov vrátane svojej budúcej manželky Kataríny pomocou sfalšovaných dokladov. Za záchranu ľudských životov bol v roku 2022 in memoriam vyznamenaný titulom Spravodlivý medzi národmi (Yad Vashem).

„Môj starý otec Alexius bol učiteľ matematiky a slobodomurár, konvertoval na gréckokatolícku vieru, ale zomrel príliš skoro a deti vychovávala babička Huberta v katolíckej viere. Môj otec sa ako 15-ročný zoznámil s mojou mamičkou, ktorá pochádzala z dobrej židovskej rodiny. Už v tom veku medzi nimi vzplanula obrovská láska, ktorá im vydržala celý život. Prišiel rok 1939, otca síce neprenasledovali, ale zaradili ho do kancelárie vojenského útvaru, kde boli umiestnení nespoľahliví ľudia. Keďže v každej armáde vládne absolútny chaos, otcovi sa podarilo dostať k formulárom a pečiatkam, pomocou ktorých zachránil asi šiestich ľudí pred transportom do koncentračného tábora. Jedným z nich bol William Ganz, ktorý potom emigroval do USA, jeden z konštruktérov moderného srdcového katétra (Swan-Ganzov katéter pozn. red.). Ďalšou výnimočnou osobnosťou bol generál Štefan Šimko – zakladateľ popáleninovej medicíny v Československu a ďalší. O tom sa však v našej rodine veľa nehovorilo.“

Vráťme sa však na začiatok jeho cesty k medicíne. Kľúčovú úlohu pri jeho rozhodovaní zohrali predovšetkým rodičia, no významnú inšpiráciu mu poskytli aj knihy, ktoré ho formovali počas celého života.

„Príbeh môjho detstva je plný fantastických príbehov a dobrodružstiev. Ako päťročný som sa naučil čítať a odvtedy som už knihy z rúk nepustil. Hltal som romány Julesa Verna, fascinovali ma hlbiny oceánu, nekonečné obzory, tajomné podmorské svety. Bolo mi jasné, že chcem byť námorníkom. Rodičia, na rozdiel od mojich detských predstáv, videli svet trošku realistickejšie. Zakaždým, keď som im nadšene rozprával o svojich plánoch, odpovedali s úsmevom a miernym usmernením: Čo tak byť lekárom na lodi? A tak sa začala moja cesta.“

Túžba po plavbe na mori zostala na dlhé roky skrytá v jeho mysli. Na strednej škole jeho výber kníh nabral iný smer a s každou vypožičanou knihou z vedeckej knižnice sa jeho záujem o medicínu prehlboval. Napríklad aj s knihou od profesora Strauba, ktorý bol neskôr jeho tútorom pri doktorandskom štúdiu. V roku 1965 nastúpil na Lekársku fakultu v Košiciach. 

„Boli to relatívne dobré časy. Úroveň fakulty bola veľmi vysoká, až do roku 1969. Bol som v druhom ročníku, keď k nám prišiel prednášať Frederik Sanger (držiteľ Nobelovej ceny za vyriešenie štruktúry inzulínu pozn. red). Očakávali sme, že vedec jeho formátu nám bude rozprávať o bielkovinách. V tom čase však už sekvenoval nukleové kyseliny za čo dostal druhú Nobelovu cenu. Keď Barnard transplantoval srdce, tak prof. Korec, ktorý prednášal patofyziológiu, už na druhý deň ráno nám 90 minút rozprával aká je minulosť, súčasnosť a perspektívy transplantácií. Škola vtedy patrila do Európskej únie, bohužiaľ len do augusta 1968.“

Potom nastalo obdobie politických čistiek. Mal šťastie, že najhoršie roky prežil v Budapešti. Po skončení školy sa dostal na ašpirantúru do Enzymologického ústavu Maďarskej akadémie vied. Pôvodne sa chcel zaoberať štruktúrou bielkovín. Navrhli mu však, aby sa začal venovať starnutiu enzýmov v červených krvinkách.

„Hodili ma okamžite do neprebádaných vôd. Prišiel som do kontaktu s meraním aktivity enzýmov aj čistením rôznych bielkovín. Atmosféra bola otvorenejšia ako v Československu, boli to veľmi pekné roky. Obhájil som dizertačnú prácu a vrátil som sa do Košíc. Mali sme šťastie na šéfa, ktorý sa síce dostal do funkcie vďaka straníckym konexiám, ale nechal nás samostatne pracovať. Pustili sme sa do výskumu glykovaného hemoglobínu. Predpokladám, že vo východnej Európe sme boli prví, ktorí začali s meraním vo veľkom. Mali sme k dispozícii stovky výsledkov aj kvalitný teoretický základ. Jediný problém spočíval v tom, že sme sa s tým nemohli dostať na Západ. O metóde, ktorú sme používali sme v zahraničí ani nemohli príliš publikovať. Podarilo sa to až v roku 1989, kedy vyšla monografia, ktorá je u nás dodnes jedinou z tejto oblasti.

Pred rokom 1989 sa dostal do laboratória klinickej biochémie. Diabetológ Teodor Vícha ho požiadal o pomoc pri zavádzaní nového analyzátora. 

„Ani ja som vtedy ešte nemal prístup k analyzátorom, ale pomohli mi praktické skúsenosti s klasickými spektrofotometrami. Princíp bol rovnaký, len všetko bolo už automatizované. Vďaka týmto skúsenostiam nie som dodnes stratený. Technológia je na takej vysokej úrovni, že stroj vykonáva všetko, ale základ ostáva ten istý a interpretácia zostáva na nás. Vždy uprednostňujem prirodzenú inteligenciu pred arteficiálnou, ktorá však bude určite užitočná pri spracovaní veľkého počtu dát, ale musí to mať základ v našich hlavách a v kvalitnej vysokoškolskej edukácii.“

Už ako študent 5. ročníka Lekárskej fakulty dostal možnosť viesť cvičenia pod prísnym dohľadom prof. Rudolfa Korca. Po návrate z Budapešti začal pôsobiť na katedre patofyziológie LF UPJŠ v Košiciach.

„Snažili sme sa, aby sa mladí lekári naučili interpretovať, to čo sa naučili v biofyzike a biochémii. Patofyziológia integruje tieto základné predmety, aby mohli byť využívané v klinickej medicíne. Vo výuke ide hlavne o to, aby študenti pochopili základné princípy a súvislosti, nemusia všetko poznať do detailov. Žiaľ v posledných rokoch vidíme pokles všeobecnej vzdelanosti nastupujúcich medikov. Občas sa stretávame s veľmi smutnými príkladmi nevedomosti. Na tom má určitý podiel COVID a nedostatok kvalitných odborných stredoškolských pedagógov predmetov fyzika a chémia. Naši študenti síce vyhrávajú ceny na rôznych súťažiach, ale celkový priemer nie je dobrý. Sme však tolerantní, pomáhame im a dúfame, že sa to bude zlepšovať. Musíme odovzdať ten pomyselný štafetový kolík nepriamo a bez striktných odporúčaní, ktoré pre mladých nie sú užitočné, keďže majú tendenciu všetko odmietať apriori. Keď sme dobrým príkladom pre ďalšiu generáciu v hociktorej oblasti, tak ten štafetový kolík sa odovzdáva.“

Počas prednášky o účinkoch fajčenia, ako rizikovom faktore rakoviny pľúc si zaspomínal na svoje vlastné skúsenosti z obdobia mladíckej nerozvážnosti.  

„Mal som asi 15 rokov, všetko to začalo úplne nevinnou zvedavosťou. S partiou sme si zaobstarali tie najlacnejšie cigarety, aké sme vtedy našli – Detvy. Po prvej cigarete nám všetkým zostalo nevoľno. Doslova som sa dotackal domov, kde som však narazil na otca, ktorý bol sám tuhým fajčiarom. Keď našiel v mojom vrecku zvyšné dve cigarety, čakal som poriadnu príučku. K môjmu prekvapeniu mi však podal svoje vlastné cigarety – luxusné marlborky – a len sa ma spýtal, prečo si kupujem tie lacné. Táto situácia ma úplne vyviedla z rovnováhy. Očakával som pokarhanie, namiesto toho mi však ukázal, že moje rozhodnutie rešpektuje. Použil veľmi efektívny pedagogický prístup. Výsledkom bolo, že som po cigarete už nikdy nesiahol.“

V odbore klinickej biochémie získal množstvo ocenení. Zaujímalo nás, čo pre neho tieto úspechy symbolizujú.

„Ocenenia, ktoré som mal česť získať, sú pre mňa predovšetkým potvrdením významu práce, ktorú robím – nielen mojej, ale aj celého tímu ľudí, s ktorými som mal možnosť spolupracovať. Vnímam ich ako ocenenie pre náš odbor, ktorý je síce často nenápadný, ale kľúčový pre modernú medicínu. Zároveň sú pre mňa motiváciou pokračovať v ďalšom vzdelávaní a odovzdávaní skúseností novej generácii odborníkov. Každé jedno uznanie je však aj pripomenutím, že veda je neustály proces učenia a objavovania, a to je na nej krásne.“

Vlani získal Zlatý diplom Lekárskej fakulty UPJŠ v Košiciach pri príležitosti 50. výročia promócie.

„Nebolo nás veľa, ktorí mohli prísť na odovzdávanie. Boli sme veľmi dobrý ročník, mnohí z nás sa stali významnými odborníkmi v rôznych oblastiach medicíny. Vtedy sa robili prijímacie skúšky na základe rozhovorov. Samozrejme v pozadí boli všelijaké protekcie, ale už sa začínali rysovať isté demokratické princípy.

Jeho vášňou je cestovanie, i keď otvorene priznal, že ho niekedy považuje za únavné.  Spolu s rodinou precestoval mnoho krajín a vďaka pracovným cestám a zahraničným konferenciám spoznal kus sveta. Napriek tomu, jeho vnútorné túžby vždy smerovali k otvorenému moru. A ten najväčší sen, ktorý ho sprevádzal už od detstva, si splnil až nedávno.

„Keď som prekročil sedemdesiatku, zobral som svoje deti a vnúčatá na Sardíniu. Boli tam krásne jachty, vtedy som prehlásil, že do roka si urobím jachtárske skúšky. Smiali sa mi, ale ja som sa prihlásil. Bolo to na Balatone, každý deň sme absolvovali 4 hodiny teórie a 4 hodiny sme boli na vode. Všetko bolo pre mňa nové, ostatní mali viac skúseností, a tak som zo skúšky vyletel (smiech). Mal som však dobrého trénera a opravnú skúšku som už urobil. Neskôr som si doplnil preukaz aj na more, teraz som už kapitánom. Stačí len veriť, že vždy existuje správny čas na to, aby sa sny stali skutočnosťou.“

Po jeho boku stojí už viac ako 50 rokov manželka Alžbeta. Majú 3 dcéry, 4 vnúčatá a veľmi sa teší na pravnúčatá. Dcéra Beáta pracuje na LF UPJŠ a venuje sa biochémii. Sestra Katarína je vicemajsterka sveta, trojnásobná olympionička v šerme a ambasádorka fair play klubu pri olympijskom výbore.

„Rodičia športovali rekreačne, ale dosť intenzívne. Ja som bol knihomoľ, mňa museli vyháňať. Všetci sme športovci, venovali sme sa korčuľovaniu, lyžovaniu, plávaniu, bicyklovaniu, športovej streľbe. Vrátilo sa mi to aj dnes, zúčastňoval som sa na veteránskych majstrovstvách v plávaní. Nevyhral som síce žiadnu medailu, ale aj tak to bol pre mňa zážitok a možnosť získať spoločenské kontakty. Mám vzduchové pištole a pušky, chodím si zastrieľať, ešte stále dosahujem 89 – 92 bodov. Je to pre mňa výborný relax po práci.“

Tak ako každý smrteľník, aj on má drobné neresti. Manželka mu vyčíta, že je neporiadny a na stole má ako sám vraví – kreatívny chaos. Obľubuje dobré jedlo, pekné červené víno, seefood – taliansku a španielsku morskú kuchyňu. Priznáva si miernu nadváhu a trošku lenivosti. Celoživotnou inšpiráciou sú pre neho rodičia a samozrejme milované knihy.

„Pozadie celej našej rodiny sa dá charakterizovať jedným slovom – kreatívne. Vždy som sa snažil spoliehať sa sám na seba a uskutočniť svoje sny a zámery. Ak by podobne zmýšľalo viac ľudí, mali by sme sa lepšie. Počas života som sa riadil myšlienkou z knihy od Liona Feuchtwangera, „Simone“ kde hrdinka cituje: „Kto, ak nie ty, kedy, ak nie teraz.

Doc. MUDr. Oliver Viktor Rácz, CSc., mim prof.             

Narodil sa 7. januára 1947 v Košiciach. Je absolventom LF UPJŠ v Košiciach, postgraduálne štúdium absolvoval na Enzymologickom ústave Maďarskej akadémie vied v Budapešti. Má habilitáciu z lekárskej biochémie na LF UK Bratislava a atestáciu z klinickej biochémie. Za vysokoškolského profesora bol menovaný ministerským predsedom Maďarskej republiky. Popri dlhoročnom vedení Ústavu patologickej fyziológie UPJŠ LF v Košiciach, bol vedúcim Oddelenia biochémie a metabolizmu Ústavu experimentálnej medicíny LF UPJŠ v Košiciach, odborným garantom a pedagógom na Fakulte ošetrovateľstva Štátnej vysokej školy v poľskom Sanoku a na Univerzite v Miškovci. Bol predsedom Akademického senátu UPJŠ v Košiciach, predsedal Rade vysokých škôl Slovenskej republiky a bol prorektorom UPJŠ v Košiciach. Pôsobí ako vedecký sekretár a je bývalým prezidentom Spolku lekárov v Košiciach, ako aj prezidentom Slovenskej spoločnosti klinickej biochémie.