Category Archives: Konference

Monografia jeho autorského kolektívu „Glykohemoglobín a glykované bielkoviny pri diabetes mellitus“ z roku 1989, ktorá je výsledkom výskumu v oblasti diabetes mellitus a antioxidačnej ochrany organizmu bola ocenená cenou Slovenského literárneho fondu.

Nadovšetko si ctí hodnoty demokracie, tolerancie a slobody, ktoré vníma ako základné piliere spoločnosti. Sloboda, úcta k druhým a vzájomná tolerancia sú pre neho nielen ideálmi, ale aj princípmi, ktoré sa snaží uplatňovať v každodennom živote – či už v rodinnom kruhu, v práci odborníka na klinickú biológiu alebo vo svojej roli vysokoškolského pedagóga. Na XV. Kongrese Slovenskej spoločnosti klinickej biochémie 2024 si prevzal Cenu profesora Ivana Pecháňa. S doc. MUDr. Oliverom Viktorom Ráczom, CSc., mim prof. sme načreli do jeho spomienok.  

Narodil sa v roku 1947 v Košiciach do učiteľskej rodiny maďarskej národnosti s židovskými koreňmi. Meno Oliver zdedil po otcovi a v rodine ho hrdo nesie už tretia generácia. Oliver starší bol spisovateľ, básnik, pedagóg a prekladateľ. Počas II. svetovej vojny zachránil niekoľkých košických Židov vrátane svojej budúcej manželky Kataríny pomocou sfalšovaných dokladov. Za záchranu ľudských životov bol v roku 2022 in memoriam vyznamenaný titulom Spravodlivý medzi národmi (Yad Vashem).

„Môj starý otec Alexius bol učiteľ matematiky a slobodomurár, konvertoval na gréckokatolícku vieru, ale zomrel príliš skoro a deti vychovávala babička Huberta v katolíckej viere. Môj otec sa ako 15-ročný zoznámil s mojou mamičkou, ktorá pochádzala z dobrej židovskej rodiny. Už v tom veku medzi nimi vzplanula obrovská láska, ktorá im vydržala celý život. Prišiel rok 1939, otca síce neprenasledovali, ale zaradili ho do kancelárie vojenského útvaru, kde boli umiestnení nespoľahliví ľudia. Keďže v každej armáde vládne absolútny chaos, otcovi sa podarilo dostať k formulárom a pečiatkam, pomocou ktorých zachránil asi šiestich ľudí pred transportom do koncentračného tábora. Jedným z nich bol William Ganz, ktorý potom emigroval do USA, jeden z konštruktérov moderného srdcového katétra (Swan-Ganzov katéter pozn. red.). Ďalšou výnimočnou osobnosťou bol generál Štefan Šimko – zakladateľ popáleninovej medicíny v Československu a ďalší. O tom sa však v našej rodine veľa nehovorilo.“

Vráťme sa však na začiatok jeho cesty k medicíne. Kľúčovú úlohu pri jeho rozhodovaní zohrali predovšetkým rodičia, no významnú inšpiráciu mu poskytli aj knihy, ktoré ho formovali počas celého života.

„Príbeh môjho detstva je plný fantastických príbehov a dobrodružstiev. Ako päťročný som sa naučil čítať a odvtedy som už knihy z rúk nepustil. Hltal som romány Julesa Verna, fascinovali ma hlbiny oceánu, nekonečné obzory, tajomné podmorské svety. Bolo mi jasné, že chcem byť námorníkom. Rodičia, na rozdiel od mojich detských predstáv, videli svet trošku realistickejšie. Zakaždým, keď som im nadšene rozprával o svojich plánoch, odpovedali s úsmevom a miernym usmernením: Čo tak byť lekárom na lodi? A tak sa začala moja cesta.“

Túžba po plavbe na mori zostala na dlhé roky skrytá v jeho mysli. Na strednej škole jeho výber kníh nabral iný smer a s každou vypožičanou knihou z vedeckej knižnice sa jeho záujem o medicínu prehlboval. Napríklad aj s knihou od profesora Strauba, ktorý bol neskôr jeho tútorom pri doktorandskom štúdiu. V roku 1965 nastúpil na Lekársku fakultu v Košiciach. 

„Boli to relatívne dobré časy. Úroveň fakulty bola veľmi vysoká, až do roku 1969. Bol som v druhom ročníku, keď k nám prišiel prednášať Frederik Sanger (držiteľ Nobelovej ceny za vyriešenie štruktúry inzulínu pozn. red). Očakávali sme, že vedec jeho formátu nám bude rozprávať o bielkovinách. V tom čase však už sekvenoval nukleové kyseliny za čo dostal druhú Nobelovu cenu. Keď Barnard transplantoval srdce, tak prof. Korec, ktorý prednášal patofyziológiu, už na druhý deň ráno nám 90 minút rozprával aká je minulosť, súčasnosť a perspektívy transplantácií. Škola vtedy patrila do Európskej únie, bohužiaľ len do augusta 1968.“

Potom nastalo obdobie politických čistiek. Mal šťastie, že najhoršie roky prežil v Budapešti. Po skončení školy sa dostal na ašpirantúru do Enzymologického ústavu Maďarskej akadémie vied. Pôvodne sa chcel zaoberať štruktúrou bielkovín. Navrhli mu však, aby sa začal venovať starnutiu enzýmov v červených krvinkách.

„Hodili ma okamžite do neprebádaných vôd. Prišiel som do kontaktu s meraním aktivity enzýmov aj čistením rôznych bielkovín. Atmosféra bola otvorenejšia ako v Československu, boli to veľmi pekné roky. Obhájil som dizertačnú prácu a vrátil som sa do Košíc. Mali sme šťastie na šéfa, ktorý sa síce dostal do funkcie vďaka straníckym konexiám, ale nechal nás samostatne pracovať. Pustili sme sa do výskumu glykovaného hemoglobínu. Predpokladám, že vo východnej Európe sme boli prví, ktorí začali s meraním vo veľkom. Mali sme k dispozícii stovky výsledkov aj kvalitný teoretický základ. Jediný problém spočíval v tom, že sme sa s tým nemohli dostať na Západ. O metóde, ktorú sme používali sme v zahraničí ani nemohli príliš publikovať. Podarilo sa to až v roku 1989, kedy vyšla monografia, ktorá je u nás dodnes jedinou z tejto oblasti.

Pred rokom 1989 sa dostal do laboratória klinickej biochémie. Diabetológ Teodor Vícha ho požiadal o pomoc pri zavádzaní nového analyzátora. 

„Ani ja som vtedy ešte nemal prístup k analyzátorom, ale pomohli mi praktické skúsenosti s klasickými spektrofotometrami. Princíp bol rovnaký, len všetko bolo už automatizované. Vďaka týmto skúsenostiam nie som dodnes stratený. Technológia je na takej vysokej úrovni, že stroj vykonáva všetko, ale základ ostáva ten istý a interpretácia zostáva na nás. Vždy uprednostňujem prirodzenú inteligenciu pred arteficiálnou, ktorá však bude určite užitočná pri spracovaní veľkého počtu dát, ale musí to mať základ v našich hlavách a v kvalitnej vysokoškolskej edukácii.“

Už ako študent 5. ročníka Lekárskej fakulty dostal možnosť viesť cvičenia pod prísnym dohľadom prof. Rudolfa Korca. Po návrate z Budapešti začal pôsobiť na katedre patofyziológie LF UPJŠ v Košiciach.

„Snažili sme sa, aby sa mladí lekári naučili interpretovať, to čo sa naučili v biofyzike a biochémii. Patofyziológia integruje tieto základné predmety, aby mohli byť využívané v klinickej medicíne. Vo výuke ide hlavne o to, aby študenti pochopili základné princípy a súvislosti, nemusia všetko poznať do detailov. Žiaľ v posledných rokoch vidíme pokles všeobecnej vzdelanosti nastupujúcich medikov. Občas sa stretávame s veľmi smutnými príkladmi nevedomosti. Na tom má určitý podiel COVID a nedostatok kvalitných odborných stredoškolských pedagógov predmetov fyzika a chémia. Naši študenti síce vyhrávajú ceny na rôznych súťažiach, ale celkový priemer nie je dobrý. Sme však tolerantní, pomáhame im a dúfame, že sa to bude zlepšovať. Musíme odovzdať ten pomyselný štafetový kolík nepriamo a bez striktných odporúčaní, ktoré pre mladých nie sú užitočné, keďže majú tendenciu všetko odmietať apriori. Keď sme dobrým príkladom pre ďalšiu generáciu v hociktorej oblasti, tak ten štafetový kolík sa odovzdáva.“

Počas prednášky o účinkoch fajčenia, ako rizikovom faktore rakoviny pľúc si zaspomínal na svoje vlastné skúsenosti z obdobia mladíckej nerozvážnosti.  

„Mal som asi 15 rokov, všetko to začalo úplne nevinnou zvedavosťou. S partiou sme si zaobstarali tie najlacnejšie cigarety, aké sme vtedy našli – Detvy. Po prvej cigarete nám všetkým zostalo nevoľno. Doslova som sa dotackal domov, kde som však narazil na otca, ktorý bol sám tuhým fajčiarom. Keď našiel v mojom vrecku zvyšné dve cigarety, čakal som poriadnu príučku. K môjmu prekvapeniu mi však podal svoje vlastné cigarety – luxusné marlborky – a len sa ma spýtal, prečo si kupujem tie lacné. Táto situácia ma úplne vyviedla z rovnováhy. Očakával som pokarhanie, namiesto toho mi však ukázal, že moje rozhodnutie rešpektuje. Použil veľmi efektívny pedagogický prístup. Výsledkom bolo, že som po cigarete už nikdy nesiahol.“

V odbore klinickej biochémie získal množstvo ocenení. Zaujímalo nás, čo pre neho tieto úspechy symbolizujú.

„Ocenenia, ktoré som mal česť získať, sú pre mňa predovšetkým potvrdením významu práce, ktorú robím – nielen mojej, ale aj celého tímu ľudí, s ktorými som mal možnosť spolupracovať. Vnímam ich ako ocenenie pre náš odbor, ktorý je síce často nenápadný, ale kľúčový pre modernú medicínu. Zároveň sú pre mňa motiváciou pokračovať v ďalšom vzdelávaní a odovzdávaní skúseností novej generácii odborníkov. Každé jedno uznanie je však aj pripomenutím, že veda je neustály proces učenia a objavovania, a to je na nej krásne.“

Vlani získal Zlatý diplom Lekárskej fakulty UPJŠ v Košiciach pri príležitosti 50. výročia promócie.

„Nebolo nás veľa, ktorí mohli prísť na odovzdávanie. Boli sme veľmi dobrý ročník, mnohí z nás sa stali významnými odborníkmi v rôznych oblastiach medicíny. Vtedy sa robili prijímacie skúšky na základe rozhovorov. Samozrejme v pozadí boli všelijaké protekcie, ale už sa začínali rysovať isté demokratické princípy.

Jeho vášňou je cestovanie, i keď otvorene priznal, že ho niekedy považuje za únavné.  Spolu s rodinou precestoval mnoho krajín a vďaka pracovným cestám a zahraničným konferenciám spoznal kus sveta. Napriek tomu, jeho vnútorné túžby vždy smerovali k otvorenému moru. A ten najväčší sen, ktorý ho sprevádzal už od detstva, si splnil až nedávno.

„Keď som prekročil sedemdesiatku, zobral som svoje deti a vnúčatá na Sardíniu. Boli tam krásne jachty, vtedy som prehlásil, že do roka si urobím jachtárske skúšky. Smiali sa mi, ale ja som sa prihlásil. Bolo to na Balatone, každý deň sme absolvovali 4 hodiny teórie a 4 hodiny sme boli na vode. Všetko bolo pre mňa nové, ostatní mali viac skúseností, a tak som zo skúšky vyletel (smiech). Mal som však dobrého trénera a opravnú skúšku som už urobil. Neskôr som si doplnil preukaz aj na more, teraz som už kapitánom. Stačí len veriť, že vždy existuje správny čas na to, aby sa sny stali skutočnosťou.“

Po jeho boku stojí už viac ako 50 rokov manželka Alžbeta. Majú 3 dcéry, 4 vnúčatá a veľmi sa teší na pravnúčatá. Dcéra Beáta pracuje na LF UPJŠ a venuje sa biochémii. Sestra Katarína je vicemajsterka sveta, trojnásobná olympionička v šerme a ambasádorka fair play klubu pri olympijskom výbore.

„Rodičia športovali rekreačne, ale dosť intenzívne. Ja som bol knihomoľ, mňa museli vyháňať. Všetci sme športovci, venovali sme sa korčuľovaniu, lyžovaniu, plávaniu, bicyklovaniu, športovej streľbe. Vrátilo sa mi to aj dnes, zúčastňoval som sa na veteránskych majstrovstvách v plávaní. Nevyhral som síce žiadnu medailu, ale aj tak to bol pre mňa zážitok a možnosť získať spoločenské kontakty. Mám vzduchové pištole a pušky, chodím si zastrieľať, ešte stále dosahujem 89 – 92 bodov. Je to pre mňa výborný relax po práci.“

Tak ako každý smrteľník, aj on má drobné neresti. Manželka mu vyčíta, že je neporiadny a na stole má ako sám vraví – kreatívny chaos. Obľubuje dobré jedlo, pekné červené víno, seefood – taliansku a španielsku morskú kuchyňu. Priznáva si miernu nadváhu a trošku lenivosti. Celoživotnou inšpiráciou sú pre neho rodičia a samozrejme milované knihy.

„Pozadie celej našej rodiny sa dá charakterizovať jedným slovom – kreatívne. Vždy som sa snažil spoliehať sa sám na seba a uskutočniť svoje sny a zámery. Ak by podobne zmýšľalo viac ľudí, mali by sme sa lepšie. Počas života som sa riadil myšlienkou z knihy od Liona Feuchtwangera, „Simone“ kde hrdinka cituje: „Kto, ak nie ty, kedy, ak nie teraz.

Doc. MUDr. Oliver Viktor Rácz, CSc., mim prof.             

Narodil sa 7. januára 1947 v Košiciach. Je absolventom LF UPJŠ v Košiciach, postgraduálne štúdium absolvoval na Enzymologickom ústave Maďarskej akadémie vied v Budapešti. Má habilitáciu z lekárskej biochémie na LF UK Bratislava a atestáciu z klinickej biochémie. Za vysokoškolského profesora bol menovaný ministerským predsedom Maďarskej republiky. Popri dlhoročnom vedení Ústavu patologickej fyziológie UPJŠ LF v Košiciach, bol vedúcim Oddelenia biochémie a metabolizmu Ústavu experimentálnej medicíny LF UPJŠ v Košiciach, odborným garantom a pedagógom na Fakulte ošetrovateľstva Štátnej vysokej školy v poľskom Sanoku a na Univerzite v Miškovci. Bol predsedom Akademického senátu UPJŠ v Košiciach, predsedal Rade vysokých škôl Slovenskej republiky a bol prorektorom UPJŠ v Košiciach. Pôsobí ako vedecký sekretár a je bývalým prezidentom Spolku lekárov v Košiciach, ako aj prezidentom Slovenskej spoločnosti klinickej biochémie.

Autor diela MUDr. Robert Bém, PhD. MHA, je renomovaný odborník v oblasti diabetológie a technológií v medicíne. Vzdelanie získal na 1. lekárskej fakulte Univerzity Karlovej v Prahe. Od roku 1998 pôsobí v Inštitúte klinickej a experimentálnej medicíny (IKEM) v Prahe, kde je od roku 2016 vedúcim lekárom ambulancie Centra diabetológie. K tomuto odboru sa dostal netradične.  

„Na medicíne som sa trošku nudil, takže som si hľadal brigádu, ale nechcem som vykladať zemiaky alebo niečo podobné. Na internáte som našiel inzerát, že je možné edukovať pacientov s diabetom, tak som si povedal, že to skúsim. Bolo to pred 25 rokmi, keď som prišiel na oddelenie a stretol som tam skvelých ľudí. Tá ľudská stránka pre mňa bola rozhodujúca. Mnoho z nich tam pracuje doteraz a spoločne tvoríme skvelý tím,“ skonštatoval Robert Bém.

Ako už napovedá samotný titul, kniha mapuje pokroky modernej medicíny v oblasti diabetológie. Diabetes mellitus je jedno z najčastejších chronických ochorení a ovplyvňuje životy miliónov ľudí po celom svete.

„Diabetológia je veľmi progresívny odbor a nesmierne ma baví. V posledných rokoch sa dosť venujem aj technológiám, čo považujem za svoj koníček. Som rád, že sa mi v pomerne krátkej dobe podarilo dať dohromady takéto dielo. Kniha je určená  kolegom, lekárom, zdravotníkom, pacientom, občanom a všetkým, ktorí sa touto problematikou zaoberajú. Snažil som sa, aby bola čo najviac aktuálna, ale aj praktická a odrážala súčasný stav diabetológie,“ uviedol autor.  

Vývoj technológií neustále napreduje. Súčasná doba nám prináša množstvo noviniek nielen v bežnom živote, ale aj v medicínskych odboroch. Umelá inteligencia, automatizácia a digitálne riešenia výrazne menia spôsob, akým komunikujeme, pracujeme a liečime choroby. Vznikajú nové zariadenia a aplikácie, ktoré zjednodušujú každodenné úlohy a zvyšujú kvalitu života. Neustály technologický pokrok ovplyvňuje všetky oblasti nášho sveta a prináša nové možnosti aj výzvy.

„Míľovými krokmi sa posúvame k tomu, aby bola cukrovka z dlhodobého hľadiska vyriešená. Ešte pred 10 rokmi sme si nevedeli predstaviť, že budú existovať inteligentné pumpy, ktoré budú dávkovať inzulín na základe dát zo senzorov, ktoré budú riadené algoritmom. Vďaka technológiám sa zlepšila kvalita života aj našich pacientov — od striekačiek, ktoré pacienti museli vyvárať alebo vykonávania chemických reakcií, aby zistili či majú cukor v moči. V súčasnosti sú na to k dispozícii senzory, inzulínové pumpy, lieky na liečbu obezity, nové inzulíny a celý rad možností ako pacientom uľahčiť život s cukrovkou. Vďaka umelej inteligencii si už dnes dokážem predstaviť ďalšie možnosti riešenia diabetu. S veľkým očakávaním a rešpektom hľadím vpred, pretože sa k nám blížia ďalšie nové technológie,“ priznal Bém.      

S diagnózou diabetes mellitus je úzko spojená obezita. Nadmerná telesná hmotnosť zvyšuje inzulínovú rezistenciu, čo vedie k zhoršenej regulácii hladiny cukru v krvi. Obezita tak patrí medzi hlavné rizikové faktory vzniku cukrovky 2. typu. Zdravý životný štýl, vrátane vyváženej stravy a pravidelného pohybu, môže významne prispieť k prevencii aj liečbe oboch ochorení. Včasná diagnostika a úprava životného štýlu zohrávajú kľúčovú úlohu v zlepšení kvality života pacientov.

„Obezita je vo väčšine prípadov spojená s diabetom, ide o spojené nádoby a musia sa riešiť súčasne. Pacientom s cukrovkou vždy hovorím, že môžu jesť čo chcú, ale záleží na množstve, načasovaní a úprave jedla. V súčasnej dobe sa prístup v diéte diabetu nelíši od zdravých ľudí. Ak bude zdravý človek iba obézny a nebude mať zatiaľ cukrovku, tak bude mať úplne rovnakú diétu ako pacient s cukrovkou, ktorý bude tiež obézny,“ zhodnotil Robert Bém.

Kniha prináša čitateľovi praktický pohľad na využitie najnovších technológií v liečbe a starostlivosti o osoby s diabetom v každodennej praxi. Autor predstavuje rôzne technologické novinky, ktoré v poslednom období výrazne ovplyvnili oblasť diabetológie.Významný prínos tejto rozsiahlej publikácie zhodnotil aj krstný otec – prof. MUDr. Ondřej Topolčan, CSc., Fakultná nemocnica Plzeň, Oddelenie imunochemickej diagnostiky.

„Táto publikácia je kompendiom, ktorých je na trhu nedostatok. Predstavuje súhrn všetkých potrebných praktických rád a informácii. Pri diabetes je nesmierne dôležitá spolupráca lekára a pacienta. Ak nebude medzi nimi existovať súhra, tak lekár môže čarovať, ale nič nedocieli. Súčasťou však musí byť aj životný štýl. Bohužiaľ často sa stretávame s tým, že než by sa pacient staral o svoju váhu a pohyb, radšej niečo prehltne alebo si pichne. Na knihe oceňujem, že je určená všetkým – pacientom, lekárom, sestrám, pretože musia úzko spolupracovať, aby pacient bol v optimálnom stave. Ďakujem autorovi, že to urobil v tak krátkom čase, aby to bolo aktuálne a moderné ešte dlhú dobu,“ zaželal knihe krstný otec.

Mgr. Agáta Urbanová
Foto: Vojtěch Hanák

Jaká úskalí pro vás problém sepse představuje pohledem manažera nemocnice?

Sepse představuje dle statistických údajů příčinu 30–50 % všech úmrtí v nemocnici. Je to tedy velmi závažný problém, který řeší všechny zdravotnické systémy ve vyspělých zemích. Pacienti, kteří jsou hospitalizováni se sepsí, mají dokonce několikanásobně vyšší riziko, že zemřou i ve srovnání s pacienty s infarktem myokardu nebo mozkovou příhodou. Zároveň časná detekce onemocnění a včasné zahájení léčby jsou dva naprosto zásadní faktory, které ovlivňují výsledek.

Zdůrazňujete tedy, že do výsledku léčby sepse se silně propisuje včasnost jejího rozpoznání. Jak rychle se ve vaší nemocnice daří tyto pacienty detekovat?

Tady musím vysvětlit, že nemocnice, včetně té naší, léčí dvě hlavní skupiny pacientů se sepsí. Jde jednak o ty pacienty, kteří s onemocněním přijdou nebo jsou transportováni Zdravotnickou záchrannou službou na urgentní příjem. Právě urgentní příjem zajišťuje primární diagnostiku a léčbu a myslím, že velmi dobře. Další skupinou jsou pacienti, u kterých se rozvine sepse v průběhu hospitalizace na standardním oddělení, a to jsou právě ti, na které se snažíme zaměřit a díky dobré monitoraci stavu onemocnění včasně rozpoznat. Dále je velmi důležitá i prevence nozokomiálních infekcí, tedy těch, které vznikají v důsledku zdravotní péče.

Pomohla by vám i v tomto ohledu digitalizace?

Ano, pomohla. Více než polovina všechpacientů, kteří jsou přijímáni s touto diagnózou, se dostala před přijetím do kontaktu se zdravotní péčí. Sdílení dat mezi námi a všemi ostatními poskytovateli péče, tedy i praktiky a specialisty, by nám mohlo velmi pomoci i v časné diagnostice. V rámci našich projektů týkajících se digitalizace pracujeme na sdílení dat mezi naší nemocnicí a praktickými lékaři, což by nám mohlo pomoci zlepšit péči i o tyto pacienty.

Zásadní je tedy případy sepse odhalit co nejdříve. Je v běžných podmínkách českého zdravotnictví možné predikovat nástup sepse i dříve, než se projeví v klinice?

Samozřejmě, že zásadním faktorem vždy byl a nadále bude zkušený a vzdělaný lékař. Je třeba stále pracovat na naší odborné úrovni a vytvořit příznivé podmínky pro vzdělávání našich mladých lékařů, to je myslím velmi důležité. Technologická úroveň našeho zdravotnictví je srovnatelná s vyspělým světem.

V rámci předoperačního vyšetření jste nedávno zavedli zajímavou novinku, která se může týkat i případů sepse. O co jde? A máte už nějaké výsledky?

Nejedná se o opatření zaměřené na septické pacienty, ale na všechny pacienty podstupující operační výkon u nás. V rámci naší předoperační ambulance je připravujeme na operaci tak, že korigujeme jejich anemii, řešíme výživu, předoperační rehabilitaci. Projevuje se to už nyní snížením doby hospitalizace, ale například i snížením spotřeby krevních derivátů na operačním sále. Na data, jestli se to promítlo i do snížení výskytu infekčních komplikací, si musíme ještě počkat.

PhDr. Jana Jílková

Na konferenci DIALOG 2025 jste odborným garantem bloku Diferenciální diagnostika sepse 360°. Co je sepse a jak ji vnímáte z klinického hlediska?

Nejlapidárněji bych, z pohledu klinika, o sepsi řekl, že je to syndrom život ohrožující akutní orgánové dysfunkce v důsledku dysregulované reakce na infekci. Z pohledu laika je vlastně docela výstižné lidové označení pro sepsi, říkalo se jí otrava krve a to není příliš daleko od podstaty. Jde o situaci, kdy organismus bojuje se závažnou život ohrožující infekcí, která v organismu navodí imunitní a metabolické procesy vedoucí k poškozování funkce životně důležitých orgánů. Pokud se tímto způsobem reakce organismu na běžnou infekci vymkne kontrole, může to skončit smrtelně. Stoupající závažnost otázky sepse je daná neustálým vzestupem infekčních problémů. Aktuálně už sepse patří mezi nejčastější příčiny úmrtí. Například ve Spojených státech je více než jedna třetina úmrtí v nemocnici připisována právě sepsi, náklady na její léčbu tam přesahují 38 miliard USD. Obdobné výsledky potvrzují i evropská epidemiologická data. Sepse je nejčastější příčinou úmrtí pacientů přímo v nemocnicích a je to tak na standardních odděleních i na jednotkách intenzivní péče. Na standardních odděleních 30 % a na JIP dokonce každý druhý pacient umírá na nějakou život ohrožující infekci v podobě sepse, a to napříč všemi věkovými kategoriemi. Na celém světě se ročně vyskytne 49 milionů případů sepse a 11 milionů souvisejících úmrtí. Sepse je tak nejen nejčastější příčinou úmrtí v nemocnici, ale současně i nejdražší hospitalizační diagnózou.

To jsou hodně varovná data, ale přesto se i sepsi v nemocnicích většinou podaří zvládnout…

Ano, ale navazují na ni další problémy, včetně obrovské ekonomické zátěže. Ono to nekončí jenom tím, že se pacient vyléčí ze sepse. Když odchází domů, nese si s sebou i celou řadu dlouhodobých důsledků, například v podobě poruch paměti, soustředění, depresí, úzkosti a spousty somatických potíží. Řada pacientů po sepsi se znovu učí naplňovat základní životní potřeby. Postupně se učí i chodit nebo mluvit. Často se nemohou po mnoho měsíců vůbec vrátit do zaměstnání. Sepse má velice závažné a dlouhodobé následky, ty jsou ještě stále hodně podceňované. Problematika řešení závažných infekcí a jejich následků se i proto týká nejen pacientů, lékařů a sester, ale i mikrobiologů, biochemiků, vědců, managementu nemocnic, ekonomů, pojišťoven a všech zdravotnických stakeholdrů a vlastně celé společnosti.

O sepsi také tvrdíte, že je mistrem nápodoby. V jakém smyslu se projevuje jako chameleon?

Ona se v úvodu může projevovat řadou zcela nespecifických, vágních symptomů, tím je velmi zákeřná. Není to tak, že každý pacient začne mít typické projevy infekce jako je horečka, třesavka nebo kašel. Pacient může být jenom „zvadlý“, spavý, zmatený, bolí ho celé tělo, nemůže se postavit na nohy. Tím je daná ta velká záludnost, kdy se může v úvodu sepse zcela pominout jako diagnóza v pozadí.

Je sepse nemoc?

Sepse není nemoc, sepse je syndrom, který vyjadřuje deregulovanou odpověď organismu na infekci jako takovou. Je to prostě popis situace, kdy organismus nepřiměřeně reaguje na nějaké infekční onemocnění.

Co mají pacienti s tímto syndromem společného?

Společné pro ně je vysoké riziko úmrtí,  20 až 30 % pacientů, kteří skutečně prodělají sepsi, má riziko, že v jejím důsledku zemřou. Mají i vysoké riziko velmi dlouhodobých komplikací a do budoucna i častých návratů do nemocnice. Druhá záludnost sepse ale je v tom, co společného vlastně nemají, tedy z biochemického hlediska. Výsledky jejich laboratorních vyšetření se mohou velmi lišit. Nelze tedy říci, že by u všech pacientů byla uniformní odpověď a stačilo by vyšetření dvou nebo tří biomarkerů a měli bychom jistotu, že jde o sepsi.

Jaké jsou v oblasti sepse nejbližší výzkumné perspektivy?

Výzkum se ubírá dvěma směry. Sepse je klasický boj mezi predátorem a pacientem. Tím predátorem jsou mikrobi jako původci těch infekcí. Na tyto původce je zaměřen jeden velký směr výzkumu a blíží se doba, kdy budeme schopni velmi rychle původce infekčních onemocnění detekovat už na vstupu do nemocnice. Nebudeme už muset čekat 2 až 3 dny na výsledky mikrobiologické laboratoře. To je první velmi dramaticky se rozvíjející směr výzkumu. Druhým směrem je právě hledání přesnějších ukazatelů, tedy biomarkerů, které nám pomohou lépe stanovit diagnózu, a také nám predikovat, jestli nemocný bude mít prospěch z té které léčby a jakou i bude mít prognózu.

V diskusi Diferenciální diagnostika sepse 360° padla zmínka o nutnosti „šestého smyslu“, aby klinik sepsi odhalil rychle. Jak to bylo myšleno?

Ono jde o kombinaci vzdělanosti a ohromných klinických zkušeností. Třetím faktorem bude i určitá forma nadání. To jsou lékaři, kteří prostě mají ten cit, vycítí, že s tím pacientem se děje něco víc, co nám zatím soubor vyšetření nemůže sdělit, ale oni vidí, že ten nemocný nevypadá dobře, neprospívá a pomýšlí ve své diferenciální diagnostice na choroby, které by to mohly vysvětlit.

PhDr. Jana Jílková

Přijal jste roli hlavního odborného garanta biochemické konference DIALOG 2025. V čem je právě tato akce významná nebo i unikátní?

Je to jedno z velmi významných a už i tradičních míst setkávání špičkových vědců, lékařů, analytiků a dalších odborníků z praxe. Ti všichni sem přijíždějí, aby sdíleli své poznatky, diskutovali novinky a společně posouvali hranice našeho oboru. Přitažlivý je i unikátní koncept konference, kdy tradiční bloky přednášek střídají bloky diskusní, takzvaný DIALOG 360°. Právě v diskusích je totiž nejpatrnější, že laboratorní diagnostika dnes čelí mnoha výzvám, ale zároveň nabízí obrovský potenciál, od inovativních přístupů v oblasti personalizované medicíny až po nové technologie. Jsem rád, že naše práce přináší reálná řešení pro současné problémy, není jich málo. A těší mě, že tato konference, v pořadí již sedmá, je skutečně platformou pro dialog – a nejen mezi obory, ale i mezi generacemi. Věřím, že právě prostřednictvím sdílení a spolupráce vznikají ty nejhodnotnější myšlenky a inspirace, které mohou změnit budoucnost k lepšímu.

Při zahajování konference DIALOG jste připomněl i některé aktuální výzvy laboratorní diagnostiky. Které pokládáte za nejvýznamnější?

Určitě to jsou nejnovější trendy, které se v našem oboru objevují. Kromě automatizace, o které se hodně hovořilo i na letošní konferenci DIALOG, je to robotizace a také digitalizace v medicíně a laboratorní medicíně a v neposlední řadě také telemedicína. Tyto trendy jsou zajímavé i z hlediska etiky, z tohoto úhlu pohledu jsou ovšem patrné i některé stinné stránky. Lidé si už dnes mohou sami objednat laboratorní vyšetření v laboratoři bez doporučení lékaře, prostě jako potenciální pacienti si sami a jen podle svého uvážení vyberou, co chtějí, na komerční bázi – je dost lidí, kteří na to mají prostředky. Laboratoř jim požadované výsledky dodá a jim, tedy laikům, je interpretuje, případně i včetně návrhu dalších kroků. K tomu ale patří komplikované etické otázky zachování anonymity toho objednatele – pokud si to bude přát, anonymní skutečně zůstane. Pro vyhodnocení jeho výsledků je důležité vědět, jestli je to muž, žena a kolik mu je roků, ale nemusí sdělovat další údaje, které by privátní laboratorní službu vedly k jeho identifikaci. Na Západě už se to takto děje.

Komu je určená vaše kniha, která získala i cenu za monografii od České společnosti klinické biochemie? Jde o Průvodce laboratorními nálezy, který především klinikům usnadňuje orientaci v množství informací z laboratoře.

To není příručka pro laiky, je to rukověť do ordinací. Nabízí jim pomocnou ruku, fungovat má jako průvodce ve spleti testů a parametrů, s nimiž musí v současné době pracovat každý lékař. Má praktikům i odborným lékařům pomoci při výběru laboratorních vyšetření a správném vyhodnocení výsledků. Ale zdaleka to není jen moje dílo, mně se hlavně podařilo dát dohromady výborný tým autorů. Nakonec vznikla „takhle tlustá bichle“. Předem jsem ani já sám nevěřil, že se povede tak dobře. Ta kniha je deset let stará a pokrok se za nich nezastavil, ale ona zahrnuje to úplně nejširší spektrum, jaké by vůbec připadalo v úvahu. A i to, co jsem si tehdy myslel, že moc nutné ani nebude, ale přesto jsme to tam dali. To jsou bojové látky a válečná laboratorní diagnostika. Netušil jsem, že by to mohlo být jednou aktuální, ale taková příručka má být kompletní.

Povedlo se vám to, dal jste dohromady výbornou encyklopedii…

Snad ano. Mám možná „kliku“, nebo jsem při jednání hodně smířlivý. Nejsložitější na té celé práci pro mě totiž bylo domluvit se se špičkovými odborníky ve všech zahrnutých oborech, aby byli ochotni dodržet koncepci a kapitoly napsali. Možná právě to by se mi dnes do takové míry nepovedlo, mezi některými obory je značná soutěživost a možná až nevraživost.

V souvislosti s cenou jsme tu zmínili Českou společnost klinické biochemie. Jak vidíte její stávající vývoj?

Odbornou společnost zaštiťující náš obor v každém případě potřebujeme, bez toho to nejde a je to tak všude ve světě. Musíme mít nějakou asociaci nebo sdružení, kde se můžeme potkávat a setkávat. Hlavní význam ČSKB vidím jako odborně-společenský, a to by ani do budoucna nikdy nemělo vymizet. Společnost je také zakomponována do „politického“ rozhodování, například dodává doporučení pro úhradu nových vyšetření, nebo i připravuje návrhy pro dohodovací řízení a plní i řadu dalších funkcí, řada z nich je opravdu velmi důležitá. Prostě nechceme skončit jako spolek holubářů, což míním ve vší úctě k holubům i jejich chovatelům.

Vraťme se od holubů na akademickou půdu. Pod vaším vedením má motolská lékařská chemie a klinická biochemie výborné výsledky. Na co tam jste nejvíc hrdý?

Hrdý až pyšný jsem na prvním místě na náš tým lidí. Myslím tím na lidi od sanitárek a těch, co myjí laboratorní sklo přes laborantky až po všechny kolegy vysokoškoláky analytiky, prostě na celý tým. Za to jsem strašně moc vděčný. Jsem hrdý a pyšný na to, že za „moji éru“ se už tři kolegové habilitovali, což v ústavech tohoto typu není běžné. Leckde na lékařských fakultách na biochemii prostě nejsou lidi, kteří by o to měli zájem a chtěli to dělat a byli takoví nadšenci. Těch, co se do vědy pustí z nadšení a spontánně, ale moc nebývalo ani u nás, za mého předchůdce pana profesora jsem byl jediný, kdo se habilitoval. Já si těch našich třech docentů moc považuji, cením si toho, že dělají tu vědu, výborně učí studenty a svoji vlastní zdravotnickou práci provádějí špičkově. Takže když se ptáte, na co bych byl hrdý, tak na lidi.

PhDr. Jana Jílková

V přednášce o vývoji stresu a odolnosti v lidské společnosti jste hovořil i o chronickém psychosociálním stresu. Zdravotníci v něm ale často nemohou bojovat ani utéci. Co jim zbývá?

Většinou marná doporučení jsou: adekvátní příjem potravy a tekutin, nekouřit, hýbat se, pohyb v přírodě, dostatečný spánek, omezit alkohol, žádné drogy. Připustit si syndrom vyhoření a depresi, včas navštívit odborníka.

Jako neuropatolog jste už zkoumal i nepočítané množství mozků lidí všech profesí. Jistě tedy přinejmenším tušíte, které fatální patologie očekávat u mozku lékaře…

Lékaře postihují všechna onemocnění mozku a dalších orgánů jako lidi, kteří jimi nejsou. Častější jsou závislost na alkoholu, drogách, úzkostné stavy, deprese, vyšší je sebevražednost zvláště v důsledku Shneidmanovy psychache, která není totožná s depresí.

Shneidmanova psychache? Obávám se, že ani netuším, oč jde…

Edwin S. Schneidman byl americký psychiatr, žil v letech 1918–2009. Shneidman napsal, že psychache, doslovně bolest duše, je pocit zranění, úzkosti, krajního pocitu hanby, viny, ponížení, osamělosti, strachu, hrůzy za stárnutí nebo těžkého umírání. Jakmile lidé usoudí, že je bolest nesnesitelná, zabijí se. Své životní dílo shrnul roku 1993 do pěti slov: „Suicide is caused by psychache.“ Během šedesáti let života v medicíně jsem se potkal u lékařů, které jsem v nějaké míře znal osobně, se sedmi sebevraždami tohoto typu.

Jde se naučit lépe snášet psychickou bolest? Do jaké míry si lze vypěstovat odolnost proti stresu? A jak ve prospěch onoho „pěstování“ přimět sám sebe k překročení vlastní komfortní zóny?

U motivovaných jedinců do značné míry. Chce to naučit se zvládat citovou a poznávací zátěž. Rada starší než dva tisíce let říká: neper se s vlastními rozbouřenými emocemi. Vylez na kopec a dívej se na ně jako na zdivočelou řeku. Počkej, až povodeň odplyne. Jestli je nadřízený jedinec nebo jedinec, s nímž jsme v blízké vazbě, psychopat, včas utéci. Být opatrný s optimismem. Omezit palbu bulšitu/pseudoinformací ze sdělovacích prostředků. Někteří lidé zvládnout mindfulness (všímavost), stojí to dost času. Udělat si radost, která není jídlo, kouření, alkohol, drogy, sex, herna nebo nakupování, což je strašné. Naučit se postoji ke štěstí: rozlišovat hédonické od eudaimonického.

PhDr. Jana Jílková

S Ing. Andreou Palkovou, vedúcou laboratórnou diagnostičkou CLK FNsP F. D. Roosevelta v Banskej Bystrici sme sa rozprávali počas biochemickej konferencie DIALOG 2025, kde sa už tradične stretávajú špičkoví vedci, lekári, analytici a ďalší odborníci z praxe.

Ste pravidelnou účastníčkou Dialogu, ako hodnotíte vývoj tejto vzdelávacej konferencie a čo vás inšpiruje k opakovanej účasti?

V tomto roku som sa podujatia DIALOG zúčastnila po tretí raz. Konferencia sa tradične zaoberá aktuálnymi témami, ktoré vzbudzujú záujem medzi pracovníkmi laboratórií, zaujímavá je hlavne tým, že má odlišný formát od podobných konferencií. Prezentácie sú ladené do formy dialógu, kde na danú tému prezentujú názory viacerí odborníci z rôznych oblastí, a tým poskytujú rozličný pohľad na jednu tému. Toto je niečo, čo je pre mňa najviac príťažlivé. Úroveň podujatia je v každom ročníku tradične vysoká.

Čo vás zaujalo v tomto ročníku?  

DIALOG 2025 ponúkol niekoľko aktuálnych tém, ktoré rezonujú v odbornej verejnosti. Pre mňa osobne bol zaujímavý blok prezentácii o strese a ako sa s ním vyrovnať, nemenej pútavý bol blok s prezentáciou kazuistík, kde si prítomné osadenstvo mohlo preveriť svoju zdatnosť

pri diagnostikovaní niektorých špecifických situácií. Príjemne ma prekvapila prezentácia mladých biochemikov, ktorí veľmi zaujímavou formou predstavili svoj deň v laboratóriu a navodili tým podnety k rozsiahlej diskusii. A priznám sa, že v tomto ročníku bola pre mňa ťahákom prezentácia odborníka na etiketu, p. Ladislava Špačka, ktorý veľmi pútavým spôsobom predstavil to, ako by sme mali vystupovať nielen voči pacientom, ale aj voči svojim kolegom. 

Predstavte nám v skratke vaše pracovisko… 

CLK je súčasťou Spoločných vyšetrovacích a liečebných zložiek FNsP FDR, poskytuje laboratórnu diagnostiku predovšetkým pre oddelenia a ambulancie FNsP FDR, služby CLK využíva aj Detská Fakultná nemocnica. Na pracovisku klinickej biochémie spracujeme denne viac ako 1 000 vzoriek, v režime 24/7. Väčšina vzoriek však prichádza do laboratória ráno do deviatej hodiny a lekári netrpezlivo čakajú na výsledky, preto je v ranných hodinách na našich pracovníkov kladený veľký nápor, čo sa týka rýchlosti vydávania výsledkov. Poskytujeme klasickú biochemickú paletu vyšetrení: základné biochemické vyšetrenia v krvi, v moči, v likvore, minerálie, špecifické a zápalové proteíny, vitamíny, hormóny, onkomarkery, markery kostného obratu, autoprotilátky, alergény, monitorovanie hladín liečiv, vrátane imunosupresív. Väčšina výsledkov je dostupná v deň odberu, niektoré špecifické vyšetrenia sú dostupné do týždňa od odberu. PKB je tiež supervízorom prístrojov na stanovenie vnútorného prostredia a aktuálnej hladiny glukózy, ktoré sú k dispozícii pri lôžku pacienta, tzv. POCT prístroje.

Ako prebiehal proces plánovania a samotnej inštalácie plne automatizovanej linky DxA 5000?

Impulzom k uvažovaniu o zmene bola potreba obnovy laboratórnej techniky, hlavne biochemických a imunochemických analyzátorov, ktorým pomaly končila životnosť. Narastajúci počet vyšetrení nás viedol k myšlienke o zmene techniky v zmysle vyššieho stupňa automatizácie. Keďže sme súčasťou fakultnej nemocnice, ktorej zriaďovateľom je Ministerstvo zdravotníctva, všetky veľké projekty sú realizované formou verejného obstarávania, samozrejme po súhlase zriaďovateľa. Celý proces sme začali asi pred 2 rokmi, kedy sme sa formou prieskumu trhu postupne oboznámili s riešeniami automatizácie laboratória, ktoré ponúkajú jednotliví dodávatelia laboratórnej techniky. Nasledovala intenzívna spolupráca s Oddelením verejného obstarávania FNsP, s ktorým sme spoločne nastavili špecifikáciu pre verejnú súťaž. Verejné obstarávanie prebehlo v lete minulého roka, víťazom sa stala spoločnosť Beckman Coulter s linkou DxA5000. Nemocnica s dodávateľom podpísala zmluvu o inštalácii linky v októbri minulého roka. Do konca roka boli realizované nevyhnutné stavebné úpravy pracoviska, po novom roku začala výmena jednotlivých analyzátorov a samotná inštalácia linky. V súčasnosti sme v stave nastavovania celého procesu práce s linkou a zaškoľovania personálu.

Aké aspekty ste zohľadňovali pri výbere novej techniky?

Ako som už spomenula, výber dodávateľa prebiehal cez verejnú súťaž. Našou úlohou bolo nastaviť technickú špecifikáciu verejného obstarávania tak, aby riešenie čo najviac zodpovedalo potrebám laboratória a zároveň boli podmienky transparentné pre všetkých uchádzačov. Hlavnou myšlienkou bolo, aby sme v novej linke vedeli spracovať väčšinu vyšetrení, ktoré ponúkame v nepretržitej prevádzke. Chceli sme zjednodušiť a zefektívniť prácu laborantov, aby hlavne v službe nemuseli chodiť so vzorkou od jedného prístroja k druhému. Kritériom samozrejme nebola len cena, ale aj kvalita ponúkaných služieb, rýchlosť spracovania vzoriek, dostupná paleta vyšetrení, minimalizácia údržby zariadení, ekológia a v neposlednom rade aj dostupnosť aplikačnej a servisnej podpory.

Čo očakávate od nového laboratórneho workflow s novou technológiou?

Hlavným cieľom modernizácie je priniesť čo najväčší benefit pre pacienta v podobe rýchleho dodania výsledkov. Od novej technológie očakávame zefektívnenie našej prevádzky, plynulosť procesu spracovania vzoriek a vydávania výsledkov, skrátenie TAT (času dodania výsledku), minimalizáciu chýb pri spracovaní vzoriek. Radi by sme boli moderným pracoviskom, ktoré je schopné včas dodať kvalitné výsledky a pracuje k spokojnosti všetkých klientov.

Mgr. Agáta Urbanová

Generálním partnerem celé konference byla společnost Beckman Coulter. Odborné záštity akci poskytla Česká společnost klinické biochemie České lékařské společnosti J. E. Purkyně a Aliance pro telemedicínu a digitalizaci zdravotnictví a sociálních služeb. Organizaci celé akce zajistila společnost EEZY Events & Education.

Roli hlavního odborného garanta konference letos přijal prof. MUDr. Richard Průša, CSc., přednosta Ústavu lékařské chemie a klinické biochemie 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice v Motole. Podle profesora Průši je DIALOG jedním z velmi významných a tradičních míst setkávání špičkových vědců, lékařů, analytiků a dalších odborníků z praxe. „Ti všichni sem přijíždějí, aby sdíleli své poznatky, diskutovali novinky a společně posouvali hranice našeho oboru. Přitažlivý je i unikátní koncept konference, kdy tradiční bloky přednášek střídají bloky diskusní, takzvaný DIALOG 360°. Jsem rád, že naše práce přináší reálná řešení pro současné problémy, není jich málo. A těší mě, že tato konference, v pořadí již sedmá, je skutečně platformou pro dialog – a nejen mezi obory, ale i mezi generacemi,“ řekl profesor Průša.

Akcent na mezigenerační dialog a pomoc mladé generaci klade (a to nejen ve svém úvodním projevu!) i doc. Ing. Drahomíra Springer, Ph.D., předsedkyně České společnosti klinické biochemie ČLS JEP, vedoucí úseku imunoanalytických metod Ústavu lékařské biochemie a laboratorní diagnostiky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a také vedoucí Katedry klinické biochemie na Instiutut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví. V úvodním slovu mimo jiné podotkla: „Mladou generaci biochemiků nemusíme pro vzdělávání motivovat, sami jsou motivovaní dost. Náš úkol je neodradit je a dát jim možnosti.“

Diferenciální diagnostika sepse 360°

Odborným garantem bloku věnovanému sepsi byl prof. MUDr. Martin Matějovič, Ph.D., proděkan Lékařské fakulty UK v Plzni a přednosta I. interní kliniky Fakultní nemocnice v Plzni a Lékařské fakulty v Plzni Univerzity Karlovy. Nahlížena a diskutovaná byla sepse na letošním Dialogu v nejširším možném zorném úhlu. Výsledných 360° se tak podařilo zprostředkovat díky různým pohledům na sepsi: od manažera nemocnice přes léčebnou a preventivní péči, kliniky až po pohledy z biochemické a mikrobiologické laboratoře. „Sepse je jedním z hlavních zdravotních problémů, a to celosvětově. Fakticky jde o syndrom život ohrožující akutní orgánové dysfunkce v důsledku dysregulované reakce na infekci. Jde o situaci, kdy organismus bojuje se závažnou život ohrožující infekcí, která v organismu navodí imunitní a metabolické procesy vedoucí k poškozování funkce životně důležitých orgánů. Pokud se tímto způsobem reakce organismu na běžnou infekci vymkne kontrole, může to skončit smrtelně,“ připomněl profesor Matějovič. Aktuálně právě sepse patří mezi nejčastější příčiny úmrtí. Například ve Spojených státech je více než jedna třetina úmrtí během hospitalizace připisována právě sepsi, náklady na její léčbu tam přesahují 38 miliard USD. Obdobné výsledky potvrzují i evropská epidemiologická data, v Evropě je sepse nejčastější příčinou úmrtí pacientů přímo v nemocnicích a je to tak na standardních odděleních i na jednotkách intenzivní péče. Na celém světě se ročně vyskytne 49 milionů případů sepse a 11 milionů souvisejících úmrtí. Sepse je současně i nejdražší hospitalizační diagnózou. I po vyléčení sepse navazují další problémy, včetně obrovské ekonomické zátěže. Problematika řešení závažných infekcí a jejich následků se týká nejen pacientů, lékařů a sester, ale i mikrobiologů, biochemiků, vědců, managementu nemocnic, ekonomů, pojišťoven a všech zdravotnických stakeholdrů a vlastně celé společnosti. Značná záludnost sepse je i v tom, že z biochemického hlediska se výsledky laboratorních vyšetření jednotlivých případů mohou velmi lišit, není to tak, že by u všech pacientů byla uniformní odpověď a stačilo by vyšetření dvou nebo tří biomarkerů a bylo by jisté, že jde právě o sepsi. Profesor Matějovič přiblížil i cesty výzkumu v této oblasti: „Výzkum se ubírá dvěma směry a jeden cílí na původce. Sepse je klasický boj mezi predátorem a pacientem. Tím predátorem jsou mikrobi jako původci infekcí. Na tyto mikroby je zaměřen jeden velký směr výzkumu a blíží se doba, kdy budeme schopni velmi rychle původce infekčních onemocnění detekovat už při vstupu do nemocnice. Nebudeme už muset čekat dva až tři dny na výsledky mikrobiologické laboratoře. Druhým směrem je hledání přesnějších biomarkerů, které nám pomohou lépe stanovit diagnózu a také predikovat, jestli nemocný bude mít prospěch z té které léčby.“

Do diskuse o diferenciální diagnostice sepse na konferenci DIALOG 2025 vnesl MUDr. Vít Lorenc, MBA, předseda představenstva Nemocnice Jindřichův Hradec, hned dvojí úhel pohledu: z pozice vedení nemocnice a z každodenní praxe vedoucího lékaře ARO. Třetím, ale neméně podstatným záběrem je i jeho nadšení pro nové technologie, včetně informačních. I v souvislosti s řešením problémů kolem sepse pomáhá v jindřichohradecké nemocnici digitalizace:

„Více než polovina všech pacientů, kteří jsou k nám přijímáni s touto diagnózou, se dostala před přijetím do kontaktu se zdravotní péčí. Sdílení dat mezi námi a všemi ostatními poskytovateli péče, tedy i praktiky a specialisty, by nám mohlo velmi pomoci i v časné diagnostice. V rámci našich projektů týkajících se digitalizace pracujeme na sdílení dat mezi naší nemocnicí a praktickými lékaři, což by nám mohlo pomoci zlepšit péči i o tyto pacienty,“ uvedl MUDr. Lorenc.

Kazuistiky, hematologická diagnostika a zpověď mladých

Samostatný odborný blok byl tentokrát dopřán kazuistikám. Mezi nimi byla i ,,autokazuistika”, kdy její autor, prof. MUDr. Tomáš Zima, Dr.Sc. , přednosta Ústavu lékařské biochemie a laboratorní diagnostiky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, pojal svůj příspěvek nazvaný „Covid a já“ jako případovou studii založenou na vlastním onemocnění covidem, a to s velmi těžkým průběhem. Svůj případ při nemoci nechtě sledoval z pohledu pacienta a lékaře biochemika v jedné osobě.

Posouvání hranic mikrobiologické diagnostiky prezentoval na mikrobiologických kazuistikách prof. MUDr. Pavel Dřevínek, Ph.D., přednosta Ústavu lékařské mikrobiologie 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice v Motole, vedoucí Centra cystické fibrózy Fakultní nemocnice v Motole. Z části i kvůli covidu je dnes v Česku každá mikrobiologická laboratoř vybavená zařízeními na molekulární testování a umí provést PCR test. Nabídka vyšetření záleží na portfoliu konkrétní laboratoře, ale už nepotřebují mít vlastní know how, vlastní inhouse test, mohou používat ty komerčně dostupné. Tato záležitost posunula mikrobiologické laboratoře hodně dopředu. Skutečnou novinkou v molekulární diagnostice je podle profesora Dřevínka využití i v lékařských mikrobiologických laboratořích sekvenací, dělat důležité sekvence nukleové kyseliny, které ozřejmí důvody patologického stavu. Tímto způsobem lze provádět analýzu přítomnosti nejrůznějších agens. „Někdy se takový postup označuje jako metagenomika, ale v pravém slova smyslu je metagenomika o tom, že se osekvenuje naprosto všechno. Není to jenom o detekci agens, ale dokonce i o jejich vlastnostech,“ řekl přednášející o metodě, která jde i do dosud nebývale podrobné analýzy a poznání vlastností mikrobů. Jde o sekvenování nové generace, které se už nějaký čas používá v genetice, ale postupně proniká i do mikrobiologie. V následující diskusi profesor Dřevínek odpovídal na otázku, zda i v mikrobiologii je stejně silný trend automatizace a centralizace, jaký je v klinické biochemii. Odpověděl, že i mikrobiologie se posouvá ve smyslu centralizace, ale s tím, že zároveň vyžaduje určitou decentralizaci. Tím připomněl satelitní laboratoře, už existují modely, kdy při univerzitních nemocnicích je základní laboratoř, která centralizuje vše, ale přitom má k dispozici satelitní laboratoře, které jsou například i v rámci univerzitního kampusu. Satelitní laboratoře dokážou provést některá vyšetření okamžitě, dodání výsledku se tak zbaví zbytečné časové ztráty spojené s logistikou. Vzorky k detailnější analýze je samozřejmě nutné dopravit do centrální laboratoře. Jde tedy o centralizaci a současně decentralizaci, laboratoře spolu samozřejmě spolupracují. „A co se týče automatizace, molekulární metody už jí trošku otevřely dvířka, byť to spíše znamená, že máme jednotlivé stroje a ty propojujeme. Zatím to není automatizace ve smyslu biochemických linek. Ale už existují automatické linky pro kultivaci, o jednu takovou v Motole intenzivně usilujeme. Automatizace umožní i zkrácení doby do dodání výsledku klinikovi,“ vysvětlil přednášející.

Vlastní odborný blok měla také hematolologická diagnostika. Zazněly tu příspěvky „Krevní obraz – včera, dnes a zítra“ (Ing. Martin Pulcer, Ph.D., MBA, primář oddělení klinické hematologie Ústavu laboratorní medicíny Fakultní nemocnice Ostrava), „Jak nám digitální morfologie a AI pomáhá v běžném provozu (Ing. Kristýna Melounová, Centrum laboratorní medicíny a klinické hematologie v Krajské nemocnici Liberec, a.s.), „Vyšetřovací algoritmus při nejasné lymfocytóze“ (MUDr. Martin Špaček, Ph.D., primář Centrálních hematologických laboratoří Ústavu lékařské biochemie a laboratorní diagnostiky 1. interní kliniky – kliniky hematologie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze) a „Stanovení diagnózy z cytologického hodnocení aspirátu kostní dřeně – má to ještě smysl?“ (MUDr. Dana Mikulenková, vedoucí Komplementu laboratoří Ústavu hematologie a krevní transfuze).

Blok „Zpověď mladých…“ přinesl prostřednictvím krátkých prezentací a interaktivní diskuse autentický pohled mladých odborníků na současné i budoucí výzvy laboratorní medicíny, zejména v oblasti klinické biochemie.

Rovnováha mezi hlavou a tělem aneb… Jak se z toho nezbláznit

Téma dalšího odborného bloku spojoval jediný, zato nesmírně důležitý pojem: rovnováha. Nesnadným dosažením rovnováhy ve vlastní biochemické praxi, ale i mezi (neméně vlastní!) hlavou a tělem čili hledáním cesty, jak se z toho všeho nezbláznit, se zabývali každý zvlášť i společně neuropatolog, psychiatrička a odborníci na IT v biomedicínských laboratořích.

Neuropatolog a spisovatel MUDr. František Koukolík, DrSc., který působí na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy, ve Fakultní Thomayerově nemocnici a na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy hovořil o tom, zda a jak se lze naučit lépe snášet psychickou bolest a do jaké míry si lze vypěstovat odolnost proti stresu. Odpověď doktora Koukolíka jistě stojí za hlubší zamyšlení: „Chce to naučit se zvládat citovou a poznávací zátěž. Rada starší než dva tisíce let říká: neper se s vlastními rozbouřenými emocemi. Vylez na kopec a dívej se na ně jako na zdivočelou řeku. Počkej, až povodeň odplyne. Jestli je nadřízený jedinec nebo jedinec, s nímž jsme v blízké vazbě, psychopat, včas utéci. Být opatrný s optimismem. Omezit palbu bulšitu/pseudoinformací ze sdělovacích prostředků. Někteří lidé zvládnout mindfulness (všímavost), stojí to dost času. Udělat si radost, která není jídlo, kouření, alkohol, drogy, sex, herna nebo nakupování, což je strašné. Naučit se postoji ke štěstí: rozlišovat hédonické od eudaimonického.“

Jana Jílková

1 2 ... 4 ►