Na konferenci DIALOG jste vzpomínala i na svoji první misi. Co vás na ní před těmi dvanácti nejvíc překvapilo?

Jela jsem na ni až po teoretické přípravě, ale na místě bylo těch překvapení docela dost. Jdete do nového prostředí a poprvé se reálně střetnete s realitou práce Lékařů bez hranic, jejího systému. Je to i hodně malých, ale nezbytných úkolů, zásadní je i udržet co nejvíc kontinuitu stylu práce, protože na jednotlivých pozicích se lidé neustále střídají, přijíždějí a odjíždějí. 

Na misi jste byla ve dvojí roli – jako praktikující lékař a jako učitel. Kdy která z těch rolí převažuje?

To závisí na kontextu našeho působení, mohou nastat dva různé. V prvním jde o nějakou extrémně urgentní situaci, třeba o zemětřesení. Tehdy okamžitě vyrážíme na pomoc, tam jde o reálně medicínskou praxi –  prostě pojďme dělat urgentně to, co je třeba, někde něco akutního vznikne a je třeba okamžitě reagovat. Na to jsme připravení i vybavením, máme sklady s připravenými kontejnery s definovanými sety materiálu, proclené a připravené na export. Na místo vyrazí naše výzkumná mise, někdy tam jede lékař a často i nějaký logistik, prozkoumají terén, aby věděli, co bude potřebné, aby co nejrychleji a nejefektivněji se tam dostali ti lidé, kteří tam mají být. Pošlou vás tam a vy se na místě ihned vrháte na medicínu, prostě okamžitě začnete dělat.

A ta druhá možnost?

Druhá možnost je, že víme, že některá země má zdravotnictví v hodně špatném stavu, případně že dostalo nějakou ránu a že to bude zřejmě i na delší dobu. To je třeba Haiti, Afghanistán, Jižní Súdán – různé země mají různé potřeby a ty zdravotnické systémy tam kolabují nebo nestíhají naplňovat potřeby svých občanů. Tehdy na sebe bereme tu dvojitou úlohu: ano, identifikovali jsme, že je tam potřeba, na kterou dokážeme reagovat, ale vždy je tam i idea, jak vybudovat nemocnici nebo třeba výjezdovou ambulanci do komunit. Nemocnice nemusí být jen budova, ale třeba stanový komplex. Tam je potom za tím vždy myšlenka, jak co nejvíc práce postavit na domácích lidech, jakou podporu jim umíme co nejvíc a co nejrychleji poskytnout a jak co nejvíc a nejefektivněji předat know how, delegovat zodpovědnost a řízení celé nemocnice na domácí týmy. Často na ně postupně přecházejí všechny pozice a naše podpora zůstává finanční, materiální a logistická. Oni zůstávají, na nich to stojí, oni jsou ti skrytí hrdinové. Představte si už jen to, že během jednoho roku máte třeba čtyři různé šéfy, každého s jinou vizí i zlozvyky.  

Je něco přenositelné naopak odtamtud, do medicínské reality tady?

Možná to překvapí, ale v Afghanistánu a následně v Iráku jsem se naučila používat v lékařské praxi mobil i jako diář a pochopila jsem, že třeba fotky ran jsou nejlepším popisem, momentálního stavu. Perfektně mi pomáhal WhatsApp, třeba ke konzultaci s ortopédem jsme mu poslali fotku rentgenových snímků. On nám je popsal, určil další postup a sledoval výsledky. Je to jednodušší a efektivnější způsob než si volat. Ale přinesla jsem si i některé vysloveně medicínské zručnosti, například v péči o bodné a střelné rány a naučila jsem se dělat i například ultrazvuk břicha. Ale hlavně si odtamtud odnáším způsob, jakým může být do péče začleněná rodina pacienta, tam je to samozřejmé a je důležité umožnit jim, aby byli co nejvíc spolu. Pochopila jsem ale i nutnost zachování intimity, i na standardním oddělení mají být závěsy mezi postelemi. Platit by to mělo i v evropských podmínkách.

Řekla jste také, že mlčení zabíjí. V jakém smyslu?

To je odkaz na akceptační projev na udělení Nobelovy ceny, Lékaři bez hranic ji získali v roce 1999. Jde o rozměr vydávání svědectví o tom, kde se co zlého děje a hledání způsobu, jak pomáhat a efektivně a tak, abychom nezraňovali tam, kde chceme pomoci. Nejsme si úplně jisti, zda slova dokážou zachránit životy, ale zcela jisté je, že mlčení zabíjí. To, že někdo s mocí a penězi sedí někde na opačném konci zeměkoule a neví, nebo nechce vědět, že se někde něco děje jinak, než si my sami myslíme. Chceme dát hlas těm, kteří sami hlas nemají, být advokáty slabých, těch, kteří nedosáhnou třeba ani na jednoduché vakcíny proti zánětu plic malých dětí, protože jsou pro jejich zemi příliš drahé.

Ve válečných konfliktech ošetřujete zraněné z obou stran. Lékaři bez hranic musí být už z Hippokratovy přísahy nad věcí, ale jak to za nedostatku všeho snáší místní personál?

S pokorou a stoicky. Při operaci jednoho takového zraněného mi ošetřovatel řekl, že pomáhá i jemu a dělá to, protože chce, aby už skončila válka.  

Jana Jílková