Author Archives: Radek Koňařík

Pro mě je každý den i malou výzvou

Na letošní konferenci LABKVALITA jste za celoživotní práci v klinické biochemii převzala Stříbrnou medaili Slovenské lékařské společnosti Propter merita. Napadlo vás někdy, že kdybyste vystudovala nějaký jiný obor a zaměstnala se v něm, mohla jste to mít snazší?

Ne! Nikdy! Byla to dobrá volba. Biochemii jsem si přála studovat už od gymnaziálních dob, naštěstí se mi to podařilo a teď po letech mohu konstatovat, že celý život dělám práci, kterou mám ráda a která mě baví. Myslím si, že je velké štěstí, když člověk může dělat to, co ho baví.

Právě teď ale za sebou máte mimořádně těžkou etapu. Součástí rekonstrukce popradské nemocnice je i laboratoř, a tak jste museli fungovat v náhradních prostorech, za udržení provozu 24/7, vše zorganizovat tak, aby se výstupy z laboratoře neopožďovaly a byly nadále kvalitní…

Snadné to samozřejmě nebylo, ale teď už je tahle etapa šťastně za námi a z nových prostorů pro laboratoř máme radost, jsou velmi pěkné. Ale je pravda, že za plného provozu jsme se stěhovali do provizoria a teď zase nazpátek, to už ale s mnohem větším entuziasmem. Ten poslední rok jsem se musela proměnit z analytika na stavbaře. Netvrdím, že to nebyl hodně náročný rok, ale zvládli jsme to. Přibydou nám i nové přístroje, které nám dohromady s novými prostorami přinesou spoustu výhod.

Často bývá problém pro práci v laboratoři získat lékaře, což se u zájemců z řad absolventů nelékařských oborů nestává. Proč tomu tak je?

Zdá se mi, že o klinickou biochemii nemívají zájem hlavně mladí lékaři a já je vlastně chápu. Já sama jsem vystudovala biochemii, protože jsem v ní chtěla pracovat. Navíc biochemie jim připadá těžká, což je pravda – a nezdá se jim dostatečně lukrativní. Biochemie je pro kliniky svým způsobem servis, což pro lékaře často není to pravé.  Ale já sama si říkám, že kdybych vystudovala medicínu, nejsem si jistá, zda bych chtěla pracovat v laboratoři, přece jen kontakt s pacientem a diagnostika jsou pro lékaře prvořadé.

Ale diagnostika velké části medicínských oborů se přece zakládá právě na laboratorních výsledcích, nebo ne?

Ano, a tady se skrývá i určitý paradox. Víte, my už podle vypsané žádanky poznáme, zda ji posílá starší lékař, který už má zkušenosti a umí si vyselektovat, které výsledky od laboratoře skutečně potřebuje, nebo zda žádanku vypsal někdo, kdo ještě tápe a „pro jistotu“ zaškrtne všechno, co vůbec přichází do úvahy.

Jak se vám daří komunikovat a vůbec spolupracovat právě s kliniky?

Spolupráce s kliniky… – to je velmi individuální. Máme klinické lékaře, například na ARO nebo na pediatrickém oddělení, kteří s námi opravdu  spolupracují i v tom smyslu, že s námi konzultují, jak výsledky správně interpretovat, chtějí poradit, případně chtějí zavést nějaké nové parametry. Tam máme dobrou a otevřenou komunikaci. S některými obory se komunikuje méně, ale to je dané i  náplní toho oboru. To ovšem není nějak specifikum právě naší laboratoře, i na včerejší členské schůzi SSKB kolegové probírali, že například spolupráce s chirurgy bývá i u nich malá, nemívají často nějaké požadavky na biochemickou laboratoř.  Záleží to i na samotném lékaři, případně na primáři.

Součástí předatestační přípravy je i stáž na biochemii…

 Ano. Mladí lékaři mají v rámci předatestestační přípravy absolvovat dvoutýdenní stáž v biochemické laboratoři. Ale už jsem se, bohužel,  setkala s pokusem si místo stáže jen nechat potvrdit účast, ten adept mi pouze zavolal o razítko a zápis do indexu. Samozřejmě jsem to odmítla, trvala jsem na tom, aby k nám přišel a nějaký čas tu pobyl, což se stalo. Odcházel velmi překvapený, co všechno laboratoř umí a dokáže, naši práci pak velmi oceňoval. Laboratoř je totiž v nemocnici tak trochu černá díra. A je dobře, když  lékaři zjistí, co všechno to obnáší, že to není „vložit krev do analyzátoru a vyjde vám výsledek“. Jsou překvapení, když vidí celou tu přípravu, kalibraci, kontroly, systém kontroly kvality, validaci výsledků a tak dále. Tím se jejich pohled na nás mění. Nicméně nám u kliniků málokdy projde něco, co nabídneme my. Například gastroenterologové jsou prostě zvyklí na své  – skopie všeho druhu a marně jim nabízíme nějakou neinvazivní biochemickou metodu, velmi těžko to přijímají, nebo se to ujme jen krátkodobě, což je pro nás neefektivní finančně, takže to musíme přestat dělat. Naopak když jsou nějaké požadavky od klinických lékařů, tak my se snažíme je co nejdříve zavést do praxe a tehdy to jde. Ale nabídka směrem od nás k nim nebývá dostatečně akceptovaná. Prostě je to složité.

Jak tedy nové metody s lékaři komunikujete?

Různě. Dostávají od nás infolisty s popisy nového parametru, počínaje jeho přínosem pro diagnostiku, principem nové metody, kritickými hodnotami, možnostmi stanovování, dostupností, popisem předanalytické fáze a tak dále. Ale běžně je informujeme i telefonicky, voláme my jim nebo se někdy i ozvou sami. Často je informujeme i osobně.

Co je právě teď pro vás největší výzvou?

Když jsem kdysi nastoupila do praxe, byla to ještě klasická biochemie jako vidíme ve filmech, se všemi těmi kádinkami s různobarevnými roztoky. Za tu dobu proběhl úžasný vývoj, teď je takřka všechno automatizované. Výzva je každý nový analyzátor, protože je třeba se naučit princip, umět zaučit obsluhu, celé to nastavit tak, aby to vyhovovalo hlavně klinikům – my bereme stále ohled na to, aby to vyhovovalo jim, ať už co se týká časové dostupnosti výsledků, nebo i jejich interpretace. Já když jdu do práce, tak nikdy nevím, co mě čeká – pro mě je malou výzvou každý den. Protože to je taková práce, že i když si řeknete, co dnes potřebujete udělat, třeba něco nastudovat, udělat inventuru, objednávky nebo kontroly, tak přijdete do laboratoře a už se to na vás sype, prostě nikdy nevíte, co vás tam čeká. Ale možná i i právě proto mám práci v biochemii moc ráda a za nic bych ji nevyměnila. Na závěrem si ještě dovolím vyslovit jedno osobní přání: Kéž by dnešním mladým biochemikům práce v laboratoři přinesla tolik obohacení a radosti v životě jako mně!

Jana Jílková, Jozefína Bernátová
Foto: Radek Koňařík

Nejlepší příklad je ten osobní

Za vámi je náročná akce, která navíc je i „v hledáčku evropské federace“. Na jak dlouho si teď můžete oddechnout, tedy alespoň od pořadatelské funkce?

MUDr. Pivovarníková: Na dlouho to opravdu nebude. Ostatně nejen konference  LABKVALITA probíhá pod záštitou European Federation of Clinical Chemistry and Laboratory Medicine (EFLM), tato akce se ob rok střídá s kongresem Slovenské společnosti klinické biochemie a obě pořádáme pod záštitou této evropské federace, informace o konání jsou i součástí jejího kalendáře. Pravdou je, že příprava je vždy velmi náročná.  Akce sama je vždy na podzim, ale přípravou se intenzivně zabýváme už od začátku roku. Takže už od ledna 2026 začneme připravovat XVI. kongres SSKB, zahájen bude 4. října 2026. Nejen na programové složce, i na praktické organizaci sjezdu se vždy podílejí všichni členové výboru SSKB, jako malá společnost bychom neufinancovali zaplatit organizační agenturu. Ale všechnu s tím spojenou práci, a ta je někdy až mravenčí, děláme dobrovolně a rádi. Posiluje nás vědomí, že o obě naše odborné akce mají laboratorní specialisté velký zájem, o tom svědčí i jejich rok od roku větší účast. Konference LABKVALITA 2025 už měla na 260 účastníků, což nás samozřejmě velmi potěšilo. 

Do tradičního programu vkládáte i novinky. Co jste přidali letos?

MUDr. Magula: Především klinickou část, a to s velmi pozitivním ohlasem auditoria.

Letos totiž kolegové z výboru SSKB a někteří její další členové připravili dvě doporučení SSKB pro klinickou praxi. První se týká vyšetření glomerulové filtrace a proteinurie, druhé vyšetření lipidových parametrů používaných pro odhad rizika aterosklerotických kardiovaskulárních onemocnění. Příslušné programové bloky, tedy laboratorní diagnostiku onemocnění ledvin a lipidové parametry, jsme zařadili s vědomím, že jde o témata, která mají i klinický pendant, potřebujeme a chceme upevňovat vazby mezi medicínskou a laboratorní částí. K našim doporučením se tu vyjadřovali i kolegové z jiných odborných společností a jsme rádi, že jejich vyjádření byla velmi pozitivní. Odborné veřejnosti bych rád připomněl, že obě naše nová doporučení najdou i v letošních číslech časopisu Laboratórná diagnostika. SSKB je organizační složkou Slovenské lékařské společnosti (SLS) a nám se ohledně doporučení podařilo oslovit všechny její členy, doporučení publikovat v Monitoru medicíny, tedy časopisu vydávaném SLS,  výtisky dostávají všichni její členové. Přínosem pro účastníky konferencí jako je tato ale nejsou jen informace o úplných novinkách. Stále platí pravidlo o opakování jako matce moudrosti, proto se i na našich konferencích témata do určité míry opakují, vždy ale s nějakým jiným, novým pohledem. Teď jsme například v programovém bloku Beckman Coulter Slovakia vyslechli i to, že původní Westgardova pravidla se částečně přehodnocují.

MUDr. Pivovarníková: Myslím si, že jedním z důvodů, proč stoupá nejen počet účastníků konference, ale i členů SSKB, je naše snaha, abychom si nepředávali informace jen „mezi námi biochemiky“.  „Sami spolu na dvorečku“ ne že by nemělo význam, má, i pro „mladé“,  ale je potřebné přitáhnout kliniky, kteří používají naše testy, abychom měli zpětnou vazbu a věděli, s čím musí zápasit oni – a právě to aby prezentovali. A právě tyto prezentace účastníky hodně oslovují, protože jsou velmi zajímavé, třeba i ve formě kazuistik, a jsou velmi dobrým edukačním materiálem.  Snažíme se klást důraz na praktický výstup, potřebujeme znát situaci na klinikách a mít zpětnou vazbu, potřebujeme vědět i co dalšího můžeme pro kliniky udělat.

Zdůrazňujete význam spolupráce s kliniky, nicméně právě laboratoř bývá pro kliniky „černá díra v nemocnici“, jak se s jistou hořkostí vyjádřila jedna vaše kolegyně. Jak s tím naložit?

MUDr. Pivovarníková:  Víc vystoupit z laboratoří a víc s kliniky konzultovat. Oni sami nás přijímají velmi rádi, konzultace a vůbec aktivní spolupráce s biochemiky je pro ně motivací k ještě většímu prohlubování klinické praxe. Potřebují, abychom je v naší oblasti edukovali. Pracuji ve fakultní nemocnici v Prešově. Ta sice nemá vlastní laboratoř, pracuje se pro ni v dodavatelském režimu, ale když se opakují nějaké problémy, dojdeme na dané klinické oddělení a řešíme to s lidmi, kteří tam pracují.  Jde o to řešit reálně a napřímo, vysvětlit si s nimi na konkrétních případech například chybné interpretace výsledků. A nejde jenom o nemocniční oddělení, pracujeme i s dalšími poskytovateli zdravotnických služeb, edukace z naší strany je potřebná i tam. Daří se to a i v tomto směru se snažíme kolegům biochemikům jít osobním příkladem. Osobní příklad motivuje, to platí i pro dobrou praxi.

Pozitivní motivací je jistě i povzbuzení v podobě cen, které vaše společnost uděluje…

MUDr. Pivovarníková: Ano, takovou motivací pro zvyšování a prohlubování profesionální úrovně a rozvoj vědecké a odborné úrovně v oboru klinické biochemie je i udělování Ceny profesora Ivana Pecháně za významný přínos klinické biochemii, která se uděluje na Kongresu SSKB.  A na letošní konferenci LABKVALITA 2025 jsme poprvé udělovali Cenu Arnolda Beckmana. Jejím cílem je podpořit a ocenit odborníky za významný podíl na rozvoji laboratorní diagnostiky, zlepšování kvality zdravotní péče a pokroku v oblasti klinické biochemie na Slovensku.

Oba jste na sebe vzali těžké břímě práce na projektu Almanach Historie klinické biochemie na Slovensku. Proč je tak důležité, aby takové dílo existovalo?

MUDr. Magula: Klinická biochemie v minulých desetiletích prošla bouřlivým rozvojem, ale i pro pochopení její současnosti a těch nejmodernějších trendů je třeba znát historii oboru u nás, jít k jejím kořenům, i to patří ke komplexnímu, objektivnímu pohledu.  V neposlední řadě chceme i sestavením a vydáním takové publikace vzdát poctu a poděkovat našim předchůdcům, kteří se v minulosti podíleli na založení oboru klinická biochemie, rozvíjeli ho a vytvořili předpoklady pro jeho dnešní existenci a postavení v rámci zdravotnictví.

Pane primáři Magulo, jste letošním laureátem Zlaté medaile SLS „Propter Merita“. S jakými pocity jste ji přijímal?

MUDr. Magula: Napadlo mě, že když začnete dostávat ocenění, začíná to být s člověkem na pováženou. Což nechci extrapolovat na pana profesora Čarského, kterému je 90 let a opravdu už všechna ocenění má, ale on si je skutečně zaslouží. Ale je pravda, že na některé lidi, kteří pro obor udělali hodně, se dříve tak trochu zapomínalo. Někteří pak byli oceněním i překvapení. Potěšilo je, že jsme si na ně vzpomněli. Poděkování i v podobě ocenění si rozhodne zaslouží. Patří jim, i když už nejsou v mainstreamu, ale tvoří  klinickou biochemii, zanechali v ní svoji stopu, něco pro ni udělali. Velmi si toho vážíme. Všichni potřebujeme pozitivní vzory a ty osobnosti tu jsou, jen o nich málo  víme. I proto je důležité vytvořit ten almanach.

Text a foto: Jana Jílková

Na jednom místě, v jedné knize

Jste editorem a jedním z hlavních autorů všech vydání Laboratorní diagnostiky a stál jste u jejího vzniku. S jakým záměrem jste se práce na ní ujal?

Před těmi pětadvaceti lety u nás chyběla novější učebnice o laboratorní diagnostice,  zejména s přesahem do klinické praxe. K dispozici sice byly například už starší, ale velmi oblíbené a užitečné příručky profesora Masopusta o praktickém užívání laboratorních hodnot, ale postrádali jsme knihu o laboratorní diagnostice v klinických oborech. To byl hlavní důvod, proč jsem inicioval vznik této knihy a pustil se do práce na ní. Psal jsem, zároveň jsem knihu pořádal a skládal do jednotlivých celků,  oslovoval jsem s prosbou o autorskou spoluúčast kolegy biochemiky a kolegy z klinických oborů. Ostatně někteří z nich mají blízký vztah k laboratořím a řada z nich vzešla z oboru biochemie. První Laboratorní diagnostiku se nám podařilo vydat v roce 2002 a už tehdy to byla poměrně rozsáhlá kniha, bylo to kolem 730 stránek. Potěšil nás velmi pozitivní ohlas, velký úspěch knihy byl povzbudivý. Do dalších vydání jsem oslovoval odborníky z dalších klinických oborů, aby do knihy přispěli z pohledu a potřeb svého oboru. A tak nám přibyly kapitoly například z neurochirurgie, kardiochirurgie a ortopedie. Třetí vydání z roku 2013 už mělo téměř 1150 stran a 44 kapitol.

I třetí vydání je rozebrané, ale to asi není hlavní důvod, proč v roce 2025 Laboratorní diagnostika vychází v dalším vydání?

Čtvrté, přepracované a aktualizované vydání monografie Laboratorní diagnostika vychází po dvanácti letech od minulé edice. Při dynamice rozvoje některých oborů je dvanáct let dlouhá doba, nutných doplnění i změn bylo proto potřeba udělat hodně i v naší knize. Většina kapitol je teď zásadně přepracovaná a nově jsme zařadili dvě  kapitoly. Jsou to kapitoly Laboratorní diagnostika dědičných nádorových onemocnění a Molekulární diagnostika solidních nádorů – testování somatických aberací. Čtvrté vydání tak má už 1330 stran a 46 kapitol, jako editor jsem koordinoval skupinu už přibližně 135 autorů. Jsem velmi rád, že výsledkem je práce předních odborníků a autorit v oblasti medicíny a laboratorní diagnostiky.

Tato kniha asi není „pouze“ učebnice?

Nejde o běžnou učebnici. Myslím si, že jsme napsali praktického, komplexního, moderního a srozumitelného průvodce, který učí nejen správně interpretovat laboratorní výsledky, ale i chápat hluboké souvislosti mezi laboratorními parametry, klinickými příznaky a rozhodováním v klinické praxi. Čtenáři této knihy jsou studenti medicíny nebo laboratorních oborů z přírodovědných fakult nebo i z jiných oborů, z nichž vstupují do klinických laboratoří. Dále jsou to naše kolegyně a kolegové, kteří se připravují k atestacím z různých oborů – jsou tam překryvy z imunologie, hematologie, mikrobiologie. Jsou to také kolegové z laboratoří, kteří tady v jedné knize, na jednom místě mají laboratorní diagnostiku ve všech medicínských oborech. A v neposlední řadě jsou to lékaři z různých oborů, kteří potřebují vyhledat nebo zkontrolovat, jaké laboratorní testy volit, co nového se v jejich či příbuzných oborech objevilo nebo co přesně potřebují u pacientů vyšetřit. Kniha má velmi široký záběr a okruh čtenářů, kterým poskytuje ucelený pohled na současné možnosti laboratorní diagnostiky. Právě na výsledcích laboratorních vyšetření z různých oborů je postaveno 70-80 % lékařských rozhodnutí.

Žijeme v době online, ale Laboratorní diagnostika je vytištěná kniha. Byla forma vydání záměrná?

Žijeme v době online, ale klasicky vydaná tištěná kniha je vždy hezká a má svoji hodnotu. Stojí v knihovničce a lidé si do ní mohou sáhnout bez potřeby počítače. Samozřejmě pro střední a starší generaci je i to jednoznačně benefit. Rozsáhlé monografie nejen laboratorní diagnostiky vychází v tištěné podobě i v USA. Zároveň nakladatelé řadu knih převádějí do elektronické podoby, elektronický přístup bude určitě umožněn i do této publikace.

Chystáte se v nejbližší době rozšířit řadu svých vlastních knižních publikací?

V nejbližší době ne, ale mám představu vlastní útlé knížky o laboratorní diagnostice či spíše algoritmech vyšetření. V hlavě tu představu nosím snad 15 let, ale na její realizaci zatím nemám čas. Ale určitě bych tu knížku chtěl pro své kolegy, lékaře a studenty napsat.

Hovoříme spolu na konferenci LABKVALITA 2025, tedy na akci pořádané Slovenskou biochemickou společností, ale jsou tu i někteří čeští biochemici…

Česká a slovenská biochemie mají tradičně velmi dobré kolegiální a přátelské vztahy. Známe se, jezdíme navzájem na své odborné akce. V neposlední řadě je příznivou okolností i blízkost češtiny a slovenštiny, jazyku toho druhého národa – zejména ještě v mé generaci – dobře rozumíme. Otázkou je, jestli právě jazyková bariéra mezi Čechy a Slováky zůstane tak malá i v budoucnu, pro mladší generace, které už nevyrůstaly ve společném státě.

Jana Jílková
Foto: Radek Koňařík

Stačí len veriť, že vždy existuje správny čas na to, aby sa sny stali skutočnosťou  

Monografia jeho autorského kolektívu „Glykohemoglobín a glykované bielkoviny pri diabetes mellitus“ z roku 1989, ktorá je výsledkom výskumu v oblasti diabetes mellitus a antioxidačnej ochrany organizmu bola ocenená cenou Slovenského literárneho fondu.

Nadovšetko si ctí hodnoty demokracie, tolerancie a slobody, ktoré vníma ako základné piliere spoločnosti. Sloboda, úcta k druhým a vzájomná tolerancia sú pre neho nielen ideálmi, ale aj princípmi, ktoré sa snaží uplatňovať v každodennom živote – či už v rodinnom kruhu, v práci odborníka na klinickú biológiu alebo vo svojej roli vysokoškolského pedagóga. Na XV. Kongrese Slovenskej spoločnosti klinickej biochémie 2024 si prevzal Cenu profesora Ivana Pecháňa. S doc. MUDr. Oliverom Viktorom Ráczom, CSc., mim prof. sme načreli do jeho spomienok.  

Narodil sa v roku 1947 v Košiciach do učiteľskej rodiny maďarskej národnosti s židovskými koreňmi. Meno Oliver zdedil po otcovi a v rodine ho hrdo nesie už tretia generácia. Oliver starší bol spisovateľ, básnik, pedagóg a prekladateľ. Počas II. svetovej vojny zachránil niekoľkých košických Židov vrátane svojej budúcej manželky Kataríny pomocou sfalšovaných dokladov. Za záchranu ľudských životov bol v roku 2022 in memoriam vyznamenaný titulom Spravodlivý medzi národmi (Yad Vashem).

„Môj starý otec Alexius bol učiteľ matematiky a slobodomurár, konvertoval na gréckokatolícku vieru, ale zomrel príliš skoro a deti vychovávala babička Huberta v katolíckej viere. Môj otec sa ako 15-ročný zoznámil s mojou mamičkou, ktorá pochádzala z dobrej židovskej rodiny. Už v tom veku medzi nimi vzplanula obrovská láska, ktorá im vydržala celý život. Prišiel rok 1939, otca síce neprenasledovali, ale zaradili ho do kancelárie vojenského útvaru, kde boli umiestnení nespoľahliví ľudia. Keďže v každej armáde vládne absolútny chaos, otcovi sa podarilo dostať k formulárom a pečiatkam, pomocou ktorých zachránil asi šiestich ľudí pred transportom do koncentračného tábora. Jedným z nich bol William Ganz, ktorý potom emigroval do USA, jeden z konštruktérov moderného srdcového katétra (Swan-Ganzov katéter pozn. red.). Ďalšou výnimočnou osobnosťou bol generál Štefan Šimko – zakladateľ popáleninovej medicíny v Československu a ďalší. O tom sa však v našej rodine veľa nehovorilo.“

Vráťme sa však na začiatok jeho cesty k medicíne. Kľúčovú úlohu pri jeho rozhodovaní zohrali predovšetkým rodičia, no významnú inšpiráciu mu poskytli aj knihy, ktoré ho formovali počas celého života.

„Príbeh môjho detstva je plný fantastických príbehov a dobrodružstiev. Ako päťročný som sa naučil čítať a odvtedy som už knihy z rúk nepustil. Hltal som romány Julesa Verna, fascinovali ma hlbiny oceánu, nekonečné obzory, tajomné podmorské svety. Bolo mi jasné, že chcem byť námorníkom. Rodičia, na rozdiel od mojich detských predstáv, videli svet trošku realistickejšie. Zakaždým, keď som im nadšene rozprával o svojich plánoch, odpovedali s úsmevom a miernym usmernením: Čo tak byť lekárom na lodi? A tak sa začala moja cesta.“

Túžba po plavbe na mori zostala na dlhé roky skrytá v jeho mysli. Na strednej škole jeho výber kníh nabral iný smer a s každou vypožičanou knihou z vedeckej knižnice sa jeho záujem o medicínu prehlboval. Napríklad aj s knihou od profesora Strauba, ktorý bol neskôr jeho tútorom pri doktorandskom štúdiu. V roku 1965 nastúpil na Lekársku fakultu v Košiciach. 

„Boli to relatívne dobré časy. Úroveň fakulty bola veľmi vysoká, až do roku 1969. Bol som v druhom ročníku, keď k nám prišiel prednášať Frederik Sanger (držiteľ Nobelovej ceny za vyriešenie štruktúry inzulínu pozn. red). Očakávali sme, že vedec jeho formátu nám bude rozprávať o bielkovinách. V tom čase však už sekvenoval nukleové kyseliny za čo dostal druhú Nobelovu cenu. Keď Barnard transplantoval srdce, tak prof. Korec, ktorý prednášal patofyziológiu, už na druhý deň ráno nám 90 minút rozprával aká je minulosť, súčasnosť a perspektívy transplantácií. Škola vtedy patrila do Európskej únie, bohužiaľ len do augusta 1968.“

Potom nastalo obdobie politických čistiek. Mal šťastie, že najhoršie roky prežil v Budapešti. Po skončení školy sa dostal na ašpirantúru do Enzymologického ústavu Maďarskej akadémie vied. Pôvodne sa chcel zaoberať štruktúrou bielkovín. Navrhli mu však, aby sa začal venovať starnutiu enzýmov v červených krvinkách.

„Hodili ma okamžite do neprebádaných vôd. Prišiel som do kontaktu s meraním aktivity enzýmov aj čistením rôznych bielkovín. Atmosféra bola otvorenejšia ako v Československu, boli to veľmi pekné roky. Obhájil som dizertačnú prácu a vrátil som sa do Košíc. Mali sme šťastie na šéfa, ktorý sa síce dostal do funkcie vďaka straníckym konexiám, ale nechal nás samostatne pracovať. Pustili sme sa do výskumu glykovaného hemoglobínu. Predpokladám, že vo východnej Európe sme boli prví, ktorí začali s meraním vo veľkom. Mali sme k dispozícii stovky výsledkov aj kvalitný teoretický základ. Jediný problém spočíval v tom, že sme sa s tým nemohli dostať na Západ. O metóde, ktorú sme používali sme v zahraničí ani nemohli príliš publikovať. Podarilo sa to až v roku 1989, kedy vyšla monografia, ktorá je u nás dodnes jedinou z tejto oblasti.

Pred rokom 1989 sa dostal do laboratória klinickej biochémie. Diabetológ Teodor Vícha ho požiadal o pomoc pri zavádzaní nového analyzátora. 

„Ani ja som vtedy ešte nemal prístup k analyzátorom, ale pomohli mi praktické skúsenosti s klasickými spektrofotometrami. Princíp bol rovnaký, len všetko bolo už automatizované. Vďaka týmto skúsenostiam nie som dodnes stratený. Technológia je na takej vysokej úrovni, že stroj vykonáva všetko, ale základ ostáva ten istý a interpretácia zostáva na nás. Vždy uprednostňujem prirodzenú inteligenciu pred arteficiálnou, ktorá však bude určite užitočná pri spracovaní veľkého počtu dát, ale musí to mať základ v našich hlavách a v kvalitnej vysokoškolskej edukácii.“

Už ako študent 5. ročníka Lekárskej fakulty dostal možnosť viesť cvičenia pod prísnym dohľadom prof. Rudolfa Korca. Po návrate z Budapešti začal pôsobiť na katedre patofyziológie LF UPJŠ v Košiciach.

„Snažili sme sa, aby sa mladí lekári naučili interpretovať, to čo sa naučili v biofyzike a biochémii. Patofyziológia integruje tieto základné predmety, aby mohli byť využívané v klinickej medicíne. Vo výuke ide hlavne o to, aby študenti pochopili základné princípy a súvislosti, nemusia všetko poznať do detailov. Žiaľ v posledných rokoch vidíme pokles všeobecnej vzdelanosti nastupujúcich medikov. Občas sa stretávame s veľmi smutnými príkladmi nevedomosti. Na tom má určitý podiel COVID a nedostatok kvalitných odborných stredoškolských pedagógov predmetov fyzika a chémia. Naši študenti síce vyhrávajú ceny na rôznych súťažiach, ale celkový priemer nie je dobrý. Sme však tolerantní, pomáhame im a dúfame, že sa to bude zlepšovať. Musíme odovzdať ten pomyselný štafetový kolík nepriamo a bez striktných odporúčaní, ktoré pre mladých nie sú užitočné, keďže majú tendenciu všetko odmietať apriori. Keď sme dobrým príkladom pre ďalšiu generáciu v hociktorej oblasti, tak ten štafetový kolík sa odovzdáva.“

Počas prednášky o účinkoch fajčenia, ako rizikovom faktore rakoviny pľúc si zaspomínal na svoje vlastné skúsenosti z obdobia mladíckej nerozvážnosti.  

„Mal som asi 15 rokov, všetko to začalo úplne nevinnou zvedavosťou. S partiou sme si zaobstarali tie najlacnejšie cigarety, aké sme vtedy našli – Detvy. Po prvej cigarete nám všetkým zostalo nevoľno. Doslova som sa dotackal domov, kde som však narazil na otca, ktorý bol sám tuhým fajčiarom. Keď našiel v mojom vrecku zvyšné dve cigarety, čakal som poriadnu príučku. K môjmu prekvapeniu mi však podal svoje vlastné cigarety – luxusné marlborky – a len sa ma spýtal, prečo si kupujem tie lacné. Táto situácia ma úplne vyviedla z rovnováhy. Očakával som pokarhanie, namiesto toho mi však ukázal, že moje rozhodnutie rešpektuje. Použil veľmi efektívny pedagogický prístup. Výsledkom bolo, že som po cigarete už nikdy nesiahol.“

V odbore klinickej biochémie získal množstvo ocenení. Zaujímalo nás, čo pre neho tieto úspechy symbolizujú.

„Ocenenia, ktoré som mal česť získať, sú pre mňa predovšetkým potvrdením významu práce, ktorú robím – nielen mojej, ale aj celého tímu ľudí, s ktorými som mal možnosť spolupracovať. Vnímam ich ako ocenenie pre náš odbor, ktorý je síce často nenápadný, ale kľúčový pre modernú medicínu. Zároveň sú pre mňa motiváciou pokračovať v ďalšom vzdelávaní a odovzdávaní skúseností novej generácii odborníkov. Každé jedno uznanie je však aj pripomenutím, že veda je neustály proces učenia a objavovania, a to je na nej krásne.“

Vlani získal Zlatý diplom Lekárskej fakulty UPJŠ v Košiciach pri príležitosti 50. výročia promócie.

„Nebolo nás veľa, ktorí mohli prísť na odovzdávanie. Boli sme veľmi dobrý ročník, mnohí z nás sa stali významnými odborníkmi v rôznych oblastiach medicíny. Vtedy sa robili prijímacie skúšky na základe rozhovorov. Samozrejme v pozadí boli všelijaké protekcie, ale už sa začínali rysovať isté demokratické princípy.

Jeho vášňou je cestovanie, i keď otvorene priznal, že ho niekedy považuje za únavné.  Spolu s rodinou precestoval mnoho krajín a vďaka pracovným cestám a zahraničným konferenciám spoznal kus sveta. Napriek tomu, jeho vnútorné túžby vždy smerovali k otvorenému moru. A ten najväčší sen, ktorý ho sprevádzal už od detstva, si splnil až nedávno.

„Keď som prekročil sedemdesiatku, zobral som svoje deti a vnúčatá na Sardíniu. Boli tam krásne jachty, vtedy som prehlásil, že do roka si urobím jachtárske skúšky. Smiali sa mi, ale ja som sa prihlásil. Bolo to na Balatone, každý deň sme absolvovali 4 hodiny teórie a 4 hodiny sme boli na vode. Všetko bolo pre mňa nové, ostatní mali viac skúseností, a tak som zo skúšky vyletel (smiech). Mal som však dobrého trénera a opravnú skúšku som už urobil. Neskôr som si doplnil preukaz aj na more, teraz som už kapitánom. Stačí len veriť, že vždy existuje správny čas na to, aby sa sny stali skutočnosťou.“

Po jeho boku stojí už viac ako 50 rokov manželka Alžbeta. Majú 3 dcéry, 4 vnúčatá a veľmi sa teší na pravnúčatá. Dcéra Beáta pracuje na LF UPJŠ a venuje sa biochémii. Sestra Katarína je vicemajsterka sveta, trojnásobná olympionička v šerme a ambasádorka fair play klubu pri olympijskom výbore.

„Rodičia športovali rekreačne, ale dosť intenzívne. Ja som bol knihomoľ, mňa museli vyháňať. Všetci sme športovci, venovali sme sa korčuľovaniu, lyžovaniu, plávaniu, bicyklovaniu, športovej streľbe. Vrátilo sa mi to aj dnes, zúčastňoval som sa na veteránskych majstrovstvách v plávaní. Nevyhral som síce žiadnu medailu, ale aj tak to bol pre mňa zážitok a možnosť získať spoločenské kontakty. Mám vzduchové pištole a pušky, chodím si zastrieľať, ešte stále dosahujem 89 – 92 bodov. Je to pre mňa výborný relax po práci.“

Tak ako každý smrteľník, aj on má drobné neresti. Manželka mu vyčíta, že je neporiadny a na stole má ako sám vraví – kreatívny chaos. Obľubuje dobré jedlo, pekné červené víno, seefood – taliansku a španielsku morskú kuchyňu. Priznáva si miernu nadváhu a trošku lenivosti. Celoživotnou inšpiráciou sú pre neho rodičia a samozrejme milované knihy.

„Pozadie celej našej rodiny sa dá charakterizovať jedným slovom – kreatívne. Vždy som sa snažil spoliehať sa sám na seba a uskutočniť svoje sny a zámery. Ak by podobne zmýšľalo viac ľudí, mali by sme sa lepšie. Počas života som sa riadil myšlienkou z knihy od Liona Feuchtwangera, „Simone“ kde hrdinka cituje: „Kto, ak nie ty, kedy, ak nie teraz.

Doc. MUDr. Oliver Viktor Rácz, CSc., mim prof.             

Narodil sa 7. januára 1947 v Košiciach. Je absolventom LF UPJŠ v Košiciach, postgraduálne štúdium absolvoval na Enzymologickom ústave Maďarskej akadémie vied v Budapešti. Má habilitáciu z lekárskej biochémie na LF UK Bratislava a atestáciu z klinickej biochémie. Za vysokoškolského profesora bol menovaný ministerským predsedom Maďarskej republiky. Popri dlhoročnom vedení Ústavu patologickej fyziológie UPJŠ LF v Košiciach, bol vedúcim Oddelenia biochémie a metabolizmu Ústavu experimentálnej medicíny LF UPJŠ v Košiciach, odborným garantom a pedagógom na Fakulte ošetrovateľstva Štátnej vysokej školy v poľskom Sanoku a na Univerzite v Miškovci. Bol predsedom Akademického senátu UPJŠ v Košiciach, predsedal Rade vysokých škôl Slovenskej republiky a bol prorektorom UPJŠ v Košiciach. Pôsobí ako vedecký sekretár a je bývalým prezidentom Spolku lekárov v Košiciach, ako aj prezidentom Slovenskej spoločnosti klinickej biochémie.

Diabetológia je veľmi progresívny odbor a nesmierne ma baví

Autor diela MUDr. Robert Bém, PhD. MHA, je renomovaný odborník v oblasti diabetológie a technológií v medicíne. Vzdelanie získal na 1. lekárskej fakulte Univerzity Karlovej v Prahe. Od roku 1998 pôsobí v Inštitúte klinickej a experimentálnej medicíny (IKEM) v Prahe, kde je od roku 2016 vedúcim lekárom ambulancie Centra diabetológie. K tomuto odboru sa dostal netradične.  

„Na medicíne som sa trošku nudil, takže som si hľadal brigádu, ale nechcem som vykladať zemiaky alebo niečo podobné. Na internáte som našiel inzerát, že je možné edukovať pacientov s diabetom, tak som si povedal, že to skúsim. Bolo to pred 25 rokmi, keď som prišiel na oddelenie a stretol som tam skvelých ľudí. Tá ľudská stránka pre mňa bola rozhodujúca. Mnoho z nich tam pracuje doteraz a spoločne tvoríme skvelý tím,“ skonštatoval Robert Bém.

Ako už napovedá samotný titul, kniha mapuje pokroky modernej medicíny v oblasti diabetológie. Diabetes mellitus je jedno z najčastejších chronických ochorení a ovplyvňuje životy miliónov ľudí po celom svete.

„Diabetológia je veľmi progresívny odbor a nesmierne ma baví. V posledných rokoch sa dosť venujem aj technológiám, čo považujem za svoj koníček. Som rád, že sa mi v pomerne krátkej dobe podarilo dať dohromady takéto dielo. Kniha je určená  kolegom, lekárom, zdravotníkom, pacientom, občanom a všetkým, ktorí sa touto problematikou zaoberajú. Snažil som sa, aby bola čo najviac aktuálna, ale aj praktická a odrážala súčasný stav diabetológie,“ uviedol autor.  

Vývoj technológií neustále napreduje. Súčasná doba nám prináša množstvo noviniek nielen v bežnom živote, ale aj v medicínskych odboroch. Umelá inteligencia, automatizácia a digitálne riešenia výrazne menia spôsob, akým komunikujeme, pracujeme a liečime choroby. Vznikajú nové zariadenia a aplikácie, ktoré zjednodušujú každodenné úlohy a zvyšujú kvalitu života. Neustály technologický pokrok ovplyvňuje všetky oblasti nášho sveta a prináša nové možnosti aj výzvy.

„Míľovými krokmi sa posúvame k tomu, aby bola cukrovka z dlhodobého hľadiska vyriešená. Ešte pred 10 rokmi sme si nevedeli predstaviť, že budú existovať inteligentné pumpy, ktoré budú dávkovať inzulín na základe dát zo senzorov, ktoré budú riadené algoritmom. Vďaka technológiám sa zlepšila kvalita života aj našich pacientov — od striekačiek, ktoré pacienti museli vyvárať alebo vykonávania chemických reakcií, aby zistili či majú cukor v moči. V súčasnosti sú na to k dispozícii senzory, inzulínové pumpy, lieky na liečbu obezity, nové inzulíny a celý rad možností ako pacientom uľahčiť život s cukrovkou. Vďaka umelej inteligencii si už dnes dokážem predstaviť ďalšie možnosti riešenia diabetu. S veľkým očakávaním a rešpektom hľadím vpred, pretože sa k nám blížia ďalšie nové technológie,“ priznal Bém.      

S diagnózou diabetes mellitus je úzko spojená obezita. Nadmerná telesná hmotnosť zvyšuje inzulínovú rezistenciu, čo vedie k zhoršenej regulácii hladiny cukru v krvi. Obezita tak patrí medzi hlavné rizikové faktory vzniku cukrovky 2. typu. Zdravý životný štýl, vrátane vyváženej stravy a pravidelného pohybu, môže významne prispieť k prevencii aj liečbe oboch ochorení. Včasná diagnostika a úprava životného štýlu zohrávajú kľúčovú úlohu v zlepšení kvality života pacientov.

„Obezita je vo väčšine prípadov spojená s diabetom, ide o spojené nádoby a musia sa riešiť súčasne. Pacientom s cukrovkou vždy hovorím, že môžu jesť čo chcú, ale záleží na množstve, načasovaní a úprave jedla. V súčasnej dobe sa prístup v diéte diabetu nelíši od zdravých ľudí. Ak bude zdravý človek iba obézny a nebude mať zatiaľ cukrovku, tak bude mať úplne rovnakú diétu ako pacient s cukrovkou, ktorý bude tiež obézny,“ zhodnotil Robert Bém.

Kniha prináša čitateľovi praktický pohľad na využitie najnovších technológií v liečbe a starostlivosti o osoby s diabetom v každodennej praxi. Autor predstavuje rôzne technologické novinky, ktoré v poslednom období výrazne ovplyvnili oblasť diabetológie.Významný prínos tejto rozsiahlej publikácie zhodnotil aj krstný otec – prof. MUDr. Ondřej Topolčan, CSc., Fakultná nemocnica Plzeň, Oddelenie imunochemickej diagnostiky.

„Táto publikácia je kompendiom, ktorých je na trhu nedostatok. Predstavuje súhrn všetkých potrebných praktických rád a informácii. Pri diabetes je nesmierne dôležitá spolupráca lekára a pacienta. Ak nebude medzi nimi existovať súhra, tak lekár môže čarovať, ale nič nedocieli. Súčasťou však musí byť aj životný štýl. Bohužiaľ často sa stretávame s tým, že než by sa pacient staral o svoju váhu a pohyb, radšej niečo prehltne alebo si pichne. Na knihe oceňujem, že je určená všetkým – pacientom, lekárom, sestrám, pretože musia úzko spolupracovať, aby pacient bol v optimálnom stave. Ďakujem autorovi, že to urobil v tak krátkom čase, aby to bolo aktuálne a moderné ešte dlhú dobu,“ zaželal knihe krstný otec.

Mgr. Agáta Urbanová
Foto: Vojtěch Hanák

Sepse? Nejvíc životů zachraňuje včasnost detekce a správné léčby

Jaká úskalí pro vás problém sepse představuje pohledem manažera nemocnice?

Sepse představuje dle statistických údajů příčinu 30–50 % všech úmrtí v nemocnici. Je to tedy velmi závažný problém, který řeší všechny zdravotnické systémy ve vyspělých zemích. Pacienti, kteří jsou hospitalizováni se sepsí, mají dokonce několikanásobně vyšší riziko, že zemřou i ve srovnání s pacienty s infarktem myokardu nebo mozkovou příhodou. Zároveň časná detekce onemocnění a včasné zahájení léčby jsou dva naprosto zásadní faktory, které ovlivňují výsledek.

Zdůrazňujete tedy, že do výsledku léčby sepse se silně propisuje včasnost jejího rozpoznání. Jak rychle se ve vaší nemocnice daří tyto pacienty detekovat?

Tady musím vysvětlit, že nemocnice, včetně té naší, léčí dvě hlavní skupiny pacientů se sepsí. Jde jednak o ty pacienty, kteří s onemocněním přijdou nebo jsou transportováni Zdravotnickou záchrannou službou na urgentní příjem. Právě urgentní příjem zajišťuje primární diagnostiku a léčbu a myslím, že velmi dobře. Další skupinou jsou pacienti, u kterých se rozvine sepse v průběhu hospitalizace na standardním oddělení, a to jsou právě ti, na které se snažíme zaměřit a díky dobré monitoraci stavu onemocnění včasně rozpoznat. Dále je velmi důležitá i prevence nozokomiálních infekcí, tedy těch, které vznikají v důsledku zdravotní péče.

Pomohla by vám i v tomto ohledu digitalizace?

Ano, pomohla. Více než polovina všechpacientů, kteří jsou přijímáni s touto diagnózou, se dostala před přijetím do kontaktu se zdravotní péčí. Sdílení dat mezi námi a všemi ostatními poskytovateli péče, tedy i praktiky a specialisty, by nám mohlo velmi pomoci i v časné diagnostice. V rámci našich projektů týkajících se digitalizace pracujeme na sdílení dat mezi naší nemocnicí a praktickými lékaři, což by nám mohlo pomoci zlepšit péči i o tyto pacienty.

Zásadní je tedy případy sepse odhalit co nejdříve. Je v běžných podmínkách českého zdravotnictví možné predikovat nástup sepse i dříve, než se projeví v klinice?

Samozřejmě, že zásadním faktorem vždy byl a nadále bude zkušený a vzdělaný lékař. Je třeba stále pracovat na naší odborné úrovni a vytvořit příznivé podmínky pro vzdělávání našich mladých lékařů, to je myslím velmi důležité. Technologická úroveň našeho zdravotnictví je srovnatelná s vyspělým světem.

V rámci předoperačního vyšetření jste nedávno zavedli zajímavou novinku, která se může týkat i případů sepse. O co jde? A máte už nějaké výsledky?

Nejedná se o opatření zaměřené na septické pacienty, ale na všechny pacienty podstupující operační výkon u nás. V rámci naší předoperační ambulance je připravujeme na operaci tak, že korigujeme jejich anemii, řešíme výživu, předoperační rehabilitaci. Projevuje se to už nyní snížením doby hospitalizace, ale například i snížením spotřeby krevních derivátů na operačním sále. Na data, jestli se to promítlo i do snížení výskytu infekčních komplikací, si musíme ještě počkat.

PhDr. Jana Jílková

Sepse dokáže začít i zcela netypicky

Na konferenci DIALOG 2025 jste odborným garantem bloku Diferenciální diagnostika sepse 360°. Co je sepse a jak ji vnímáte z klinického hlediska?

Nejlapidárněji bych, z pohledu klinika, o sepsi řekl, že je to syndrom život ohrožující akutní orgánové dysfunkce v důsledku dysregulované reakce na infekci. Z pohledu laika je vlastně docela výstižné lidové označení pro sepsi, říkalo se jí otrava krve a to není příliš daleko od podstaty. Jde o situaci, kdy organismus bojuje se závažnou život ohrožující infekcí, která v organismu navodí imunitní a metabolické procesy vedoucí k poškozování funkce životně důležitých orgánů. Pokud se tímto způsobem reakce organismu na běžnou infekci vymkne kontrole, může to skončit smrtelně. Stoupající závažnost otázky sepse je daná neustálým vzestupem infekčních problémů. Aktuálně už sepse patří mezi nejčastější příčiny úmrtí. Například ve Spojených státech je více než jedna třetina úmrtí v nemocnici připisována právě sepsi, náklady na její léčbu tam přesahují 38 miliard USD. Obdobné výsledky potvrzují i evropská epidemiologická data. Sepse je nejčastější příčinou úmrtí pacientů přímo v nemocnicích a je to tak na standardních odděleních i na jednotkách intenzivní péče. Na standardních odděleních 30 % a na JIP dokonce každý druhý pacient umírá na nějakou život ohrožující infekci v podobě sepse, a to napříč všemi věkovými kategoriemi. Na celém světě se ročně vyskytne 49 milionů případů sepse a 11 milionů souvisejících úmrtí. Sepse je tak nejen nejčastější příčinou úmrtí v nemocnici, ale současně i nejdražší hospitalizační diagnózou.

To jsou hodně varovná data, ale přesto se i sepsi v nemocnicích většinou podaří zvládnout…

Ano, ale navazují na ni další problémy, včetně obrovské ekonomické zátěže. Ono to nekončí jenom tím, že se pacient vyléčí ze sepse. Když odchází domů, nese si s sebou i celou řadu dlouhodobých důsledků, například v podobě poruch paměti, soustředění, depresí, úzkosti a spousty somatických potíží. Řada pacientů po sepsi se znovu učí naplňovat základní životní potřeby. Postupně se učí i chodit nebo mluvit. Často se nemohou po mnoho měsíců vůbec vrátit do zaměstnání. Sepse má velice závažné a dlouhodobé následky, ty jsou ještě stále hodně podceňované. Problematika řešení závažných infekcí a jejich následků se i proto týká nejen pacientů, lékařů a sester, ale i mikrobiologů, biochemiků, vědců, managementu nemocnic, ekonomů, pojišťoven a všech zdravotnických stakeholdrů a vlastně celé společnosti.

O sepsi také tvrdíte, že je mistrem nápodoby. V jakém smyslu se projevuje jako chameleon?

Ona se v úvodu může projevovat řadou zcela nespecifických, vágních symptomů, tím je velmi zákeřná. Není to tak, že každý pacient začne mít typické projevy infekce jako je horečka, třesavka nebo kašel. Pacient může být jenom „zvadlý“, spavý, zmatený, bolí ho celé tělo, nemůže se postavit na nohy. Tím je daná ta velká záludnost, kdy se může v úvodu sepse zcela pominout jako diagnóza v pozadí.

Je sepse nemoc?

Sepse není nemoc, sepse je syndrom, který vyjadřuje deregulovanou odpověď organismu na infekci jako takovou. Je to prostě popis situace, kdy organismus nepřiměřeně reaguje na nějaké infekční onemocnění.

Co mají pacienti s tímto syndromem společného?

Společné pro ně je vysoké riziko úmrtí,  20 až 30 % pacientů, kteří skutečně prodělají sepsi, má riziko, že v jejím důsledku zemřou. Mají i vysoké riziko velmi dlouhodobých komplikací a do budoucna i častých návratů do nemocnice. Druhá záludnost sepse ale je v tom, co společného vlastně nemají, tedy z biochemického hlediska. Výsledky jejich laboratorních vyšetření se mohou velmi lišit. Nelze tedy říci, že by u všech pacientů byla uniformní odpověď a stačilo by vyšetření dvou nebo tří biomarkerů a měli bychom jistotu, že jde o sepsi.

Jaké jsou v oblasti sepse nejbližší výzkumné perspektivy?

Výzkum se ubírá dvěma směry. Sepse je klasický boj mezi predátorem a pacientem. Tím predátorem jsou mikrobi jako původci těch infekcí. Na tyto původce je zaměřen jeden velký směr výzkumu a blíží se doba, kdy budeme schopni velmi rychle původce infekčních onemocnění detekovat už na vstupu do nemocnice. Nebudeme už muset čekat 2 až 3 dny na výsledky mikrobiologické laboratoře. To je první velmi dramaticky se rozvíjející směr výzkumu. Druhým směrem je právě hledání přesnějších ukazatelů, tedy biomarkerů, které nám pomohou lépe stanovit diagnózu, a také nám predikovat, jestli nemocný bude mít prospěch z té které léčby a jakou i bude mít prognózu.

V diskusi Diferenciální diagnostika sepse 360° padla zmínka o nutnosti „šestého smyslu“, aby klinik sepsi odhalil rychle. Jak to bylo myšleno?

Ono jde o kombinaci vzdělanosti a ohromných klinických zkušeností. Třetím faktorem bude i určitá forma nadání. To jsou lékaři, kteří prostě mají ten cit, vycítí, že s tím pacientem se děje něco víc, co nám zatím soubor vyšetření nemůže sdělit, ale oni vidí, že ten nemocný nevypadá dobře, neprospívá a pomýšlí ve své diferenciální diagnostice na choroby, které by to mohly vysvětlit.

PhDr. Jana Jílková

Hrdý až pyšný jsem na lidi

Přijal jste roli hlavního odborného garanta biochemické konference DIALOG 2025. V čem je právě tato akce významná nebo i unikátní?

Je to jedno z velmi významných a už i tradičních míst setkávání špičkových vědců, lékařů, analytiků a dalších odborníků z praxe. Ti všichni sem přijíždějí, aby sdíleli své poznatky, diskutovali novinky a společně posouvali hranice našeho oboru. Přitažlivý je i unikátní koncept konference, kdy tradiční bloky přednášek střídají bloky diskusní, takzvaný DIALOG 360°. Právě v diskusích je totiž nejpatrnější, že laboratorní diagnostika dnes čelí mnoha výzvám, ale zároveň nabízí obrovský potenciál, od inovativních přístupů v oblasti personalizované medicíny až po nové technologie. Jsem rád, že naše práce přináší reálná řešení pro současné problémy, není jich málo. A těší mě, že tato konference, v pořadí již sedmá, je skutečně platformou pro dialog – a nejen mezi obory, ale i mezi generacemi. Věřím, že právě prostřednictvím sdílení a spolupráce vznikají ty nejhodnotnější myšlenky a inspirace, které mohou změnit budoucnost k lepšímu.

Při zahajování konference DIALOG jste připomněl i některé aktuální výzvy laboratorní diagnostiky. Které pokládáte za nejvýznamnější?

Určitě to jsou nejnovější trendy, které se v našem oboru objevují. Kromě automatizace, o které se hodně hovořilo i na letošní konferenci DIALOG, je to robotizace a také digitalizace v medicíně a laboratorní medicíně a v neposlední řadě také telemedicína. Tyto trendy jsou zajímavé i z hlediska etiky, z tohoto úhlu pohledu jsou ovšem patrné i některé stinné stránky. Lidé si už dnes mohou sami objednat laboratorní vyšetření v laboratoři bez doporučení lékaře, prostě jako potenciální pacienti si sami a jen podle svého uvážení vyberou, co chtějí, na komerční bázi – je dost lidí, kteří na to mají prostředky. Laboratoř jim požadované výsledky dodá a jim, tedy laikům, je interpretuje, případně i včetně návrhu dalších kroků. K tomu ale patří komplikované etické otázky zachování anonymity toho objednatele – pokud si to bude přát, anonymní skutečně zůstane. Pro vyhodnocení jeho výsledků je důležité vědět, jestli je to muž, žena a kolik mu je roků, ale nemusí sdělovat další údaje, které by privátní laboratorní službu vedly k jeho identifikaci. Na Západě už se to takto děje.

Komu je určená vaše kniha, která získala i cenu za monografii od České společnosti klinické biochemie? Jde o Průvodce laboratorními nálezy, který především klinikům usnadňuje orientaci v množství informací z laboratoře.

To není příručka pro laiky, je to rukověť do ordinací. Nabízí jim pomocnou ruku, fungovat má jako průvodce ve spleti testů a parametrů, s nimiž musí v současné době pracovat každý lékař. Má praktikům i odborným lékařům pomoci při výběru laboratorních vyšetření a správném vyhodnocení výsledků. Ale zdaleka to není jen moje dílo, mně se hlavně podařilo dát dohromady výborný tým autorů. Nakonec vznikla „takhle tlustá bichle“. Předem jsem ani já sám nevěřil, že se povede tak dobře. Ta kniha je deset let stará a pokrok se za nich nezastavil, ale ona zahrnuje to úplně nejširší spektrum, jaké by vůbec připadalo v úvahu. A i to, co jsem si tehdy myslel, že moc nutné ani nebude, ale přesto jsme to tam dali. To jsou bojové látky a válečná laboratorní diagnostika. Netušil jsem, že by to mohlo být jednou aktuální, ale taková příručka má být kompletní.

Povedlo se vám to, dal jste dohromady výbornou encyklopedii…

Snad ano. Mám možná „kliku“, nebo jsem při jednání hodně smířlivý. Nejsložitější na té celé práci pro mě totiž bylo domluvit se se špičkovými odborníky ve všech zahrnutých oborech, aby byli ochotni dodržet koncepci a kapitoly napsali. Možná právě to by se mi dnes do takové míry nepovedlo, mezi některými obory je značná soutěživost a možná až nevraživost.

V souvislosti s cenou jsme tu zmínili Českou společnost klinické biochemie. Jak vidíte její stávající vývoj?

Odbornou společnost zaštiťující náš obor v každém případě potřebujeme, bez toho to nejde a je to tak všude ve světě. Musíme mít nějakou asociaci nebo sdružení, kde se můžeme potkávat a setkávat. Hlavní význam ČSKB vidím jako odborně-společenský, a to by ani do budoucna nikdy nemělo vymizet. Společnost je také zakomponována do „politického“ rozhodování, například dodává doporučení pro úhradu nových vyšetření, nebo i připravuje návrhy pro dohodovací řízení a plní i řadu dalších funkcí, řada z nich je opravdu velmi důležitá. Prostě nechceme skončit jako spolek holubářů, což míním ve vší úctě k holubům i jejich chovatelům.

Vraťme se od holubů na akademickou půdu. Pod vaším vedením má motolská lékařská chemie a klinická biochemie výborné výsledky. Na co tam jste nejvíc hrdý?

Hrdý až pyšný jsem na prvním místě na náš tým lidí. Myslím tím na lidi od sanitárek a těch, co myjí laboratorní sklo přes laborantky až po všechny kolegy vysokoškoláky analytiky, prostě na celý tým. Za to jsem strašně moc vděčný. Jsem hrdý a pyšný na to, že za „moji éru“ se už tři kolegové habilitovali, což v ústavech tohoto typu není běžné. Leckde na lékařských fakultách na biochemii prostě nejsou lidi, kteří by o to měli zájem a chtěli to dělat a byli takoví nadšenci. Těch, co se do vědy pustí z nadšení a spontánně, ale moc nebývalo ani u nás, za mého předchůdce pana profesora jsem byl jediný, kdo se habilitoval. Já si těch našich třech docentů moc považuji, cením si toho, že dělají tu vědu, výborně učí studenty a svoji vlastní zdravotnickou práci provádějí špičkově. Takže když se ptáte, na co bych byl hrdý, tak na lidi.

PhDr. Jana Jílková