Category Archives: Rozhovor

Potrebujeme racionálne indikovať, nezvyšovať objemy vzoriek a zavádzať do praxe nové špecifické vyšetrenia, ktoré by nám uľahčovali diagnostiku

V rámci odbornej konferencie DIALÓG SK 2025 tento nový model predstavila MUDr. Hedviga Pivovarníková, EuSpLM – prezidentka Slovenskej spoločnosti klinickej biochémie SLS.

Vo vašej prednáške ste uviedli, že vnímanie hodnoty laboratórnej medicíny je stále obmedzené, a to do tej miery, že bola definovaná ako „profesia bez tváre“, často nedostatočne viditeľná pre pacientov a verejnosť. Tak dajme tejto profesii tvár…

Profesia bez tváre znamená, že sme zavretí, izolovaní za múrmi laboratórií, a to nás veľmi mrzí. Realizujeme mnoho činností, máme kvalifikovaný personál, robíme diagnostiku, po ktorej nasleduje liečba a pritom o našej reálnej náplni v laboratóriu málokto vie. Aj preto nás Európska federácia pre laboratórnu medicínu vyzýva vždy 5. novembra k oslave Európskeho dňa laboratórií, pretože to nie je iba náš slovenský problém, ale celoeurópsky. Snažíme sa otvoriť dvere aj pre našich klinických pracovníkov a širokú verejnosť, aby vedeli, že laboratórium to nie je iba odovzdanie vzorky krvi, ide o systematický proces, na konci ktorého je výsledok.

Čo sa deje od momentu, keď zdravotník odoberie pacientovi vzorku, až po jej doručenie k vám do laboratória? Mohli by ste priblížiť, ako celý proces prebieha?

Na celý proces sa snažíme nazerať jednak očami pacienta a zároveň aj lekára. Takže chceme, aby pacient bol pred odberom pripravený, mal pohodlie, aby bol v určitej rovnováhe, ak sa to dá a nejde o nejaký akútny prípad. Následne by sme radi časovo sledovali cestu vzorky v prepreanalytickej fáze tzn. mimo laboratóriá, ako sa sleduje napríklad cesta balíka. Kde sa práve ten balík nachádza, nás nezaujíma. Zaujíma nás čas od odberu a čas, kedy dorazí k nám. Čo sa týka odobratej vzorky, tam by sme mali mať všetky časové faktory zaznamenané, kde sa vzorka nachádza a akú cestu si prešla časovo.

Čo všetko sa môže skúmať, respektíve odobrať?

Biologické materiály sa používajú rôzne, najčastejšie je to krv a moč. A preto, že ide o mierne invazívny zákrok – pichnutie do žily, mnoho ľudí má z toho stres. Chceli by sme, aby to pichnutie pacient absolvoval iba raz, aby vzorka bola cenná pre nás a nikde zbytočne dlho nestála, bola pri správnej teplote, v správnej skúmavke, v správnom pomere ku aditívam atď. Pretože iba správna vzorka dáva správne výsledky a správne výsledky potom nadväzujú na ďalšiu fázu, čo je postanalytická fáza a tie správne výsledky podávajú aj správnu klinickú informáciu. Takže všetko so všetkým súvisí, a keď sa to robí tak, ako sa má, lekár sa môže 100% spoľahnúť na výsledok a ďalej s ním aj pracovať.

Keď v praxi pracujete so vzorkou, dokážete za ňou vnímať aj konkrétneho pacienta alebo je to pre vás už čisto iba biologický materiál?

Našim krédom je, že za každou skúmavkou vidíme pacienta, a to je naozaj pravda. Ja som v tomto odbore už niekoľko rokov a za tým materiálom sa naozaj snažím vidieť pacienta, a preto aj so vzorkou narábame tak, aby sme nemuseli žiadať nový odber.

V súvislosti s novými odbermi sa často spomína, že lekári aj poisťovne upozorňujú na duplicitu vyšetrení – mnohé testy sa vraj robia opakovane zbytočne. Ako túto situáciu vnímate vy?

Toto je realita dňa, je to pravda. Keď sa pacient dostaví k všeobecnému lekárovi, podstúpi odber, a ak je poslaný k špecialistovi, častokrát ho absolvuje znova. Pacient nevie, že to budú tie isté vyšetrenia a ani na to nevie upozorniť. A práve eLab by nám mal pomôcť v tom, aby sme duplicity „nevyrábali“. Pretože objem vzoriek a vyšetrení všeobecne v Európe rastie, a toto asi nie je cieľ. To my potrebujeme racionálne indikovať, nezvyšovať počty vyšetrení, ale zavádzať do praxe nové špecifické a špeciálne vyšetrenia, ktoré by nám uľahčovali diagnostiku. Na druhej strane by sme však mali podať adekvátnu klinickú entitu v podobe výsledku.

Aká je podľa vás budúcnosť laboratórnej diagnostiky?

Laboratórna diagnostika sa vyvíja veľmi rýchlo. Hlavne nové technológie, ktoré nám pomáhajú. My sme však od toho, aby sme sa zbavili zbytočných manuálnych krokov, v čom nám práve moderné technológie veľmi pomáhajú. Mali by sme sa viac dostať ku klinikom, viac opustiť brány alebo steny laboratórií. Konzultovať s nimi, vysvetľovať možno nejaké interferencie, nezhodné alebo nesprávne výsledky, ktoré nesedia do klinického obrazu.

Hľadať spätnú väzbu, či je naša práca pre nich kvalitná, rýchla, spoľahlivá… A hlavne technológie by mali dnes už urýchliť a skrátiť čas odozvy (TAT). To znamená, že taký statimový výsledok by sme mohli mať v nemocnici do pol hodiny a bežné výsledky do hodiny. Ale stále pretrváva informácia, že statim do hodiny a bežné výsledky do 3 hodín alebo viac hodín. Je to všetko na nás a na organizácii práce, aby sme sa naozaj snažili tú rýchlosť trošku zvýšiť. Myslím si, že je to realizovateľné a technológie aj s moderným transportným systémom to dovoľujú.

V úvode sme hovorili o tom, že ide o profesiu, ktorá často zostáva ‚bez tváre‘, no zároveň ste zdôraznili význam komunikácie. Aká je podľa vás úroveň komunikácie medzi laboratóriom a klinickými lekármi v praxi? A aké kroky či zmeny by mohli prispieť k jej ďalšiemu zlepšeniu?

Komunikácia vo všeobecnosti je veľmi dôležitá. Vidíme, že veľmi málo sa komunikuje face to face. Pre mňa je to veľmi dobrá energia a myslím si, že klinici nás veľmi prijímajú a platí to vzájomne. V októbri sa konala odborná konferencia LABKVALITA 2025, kde boli aj zástupcovia klinických odborov, nielen odborníci z laboratórnej praxe. A práve hlavne intenzivisti alebo áristi nás žiadajú, aby sme sa dostavili k lôžku. Veľmi by privítali, aby v rámci konziliárneho vyšetrenia bol prítomný v ich tíme nielen klinický biochemik, ale aj klinický mikrobiológ, klinický farmakológ. Takže, mne sa zdá, že to, čo bolo dobre zavedené do praxe v minulosti, sa vracia a je to prospešné hlavne pre pacienta. Hovorí o tom aj nová norma ISO 15189:2022 – Pacient v centre záujmu medicínskych laboratórií.

Ako sa vám páčil DIALÓG SK 2025 a čo si z neho osobne odnášate?

Dialóg SK je prvým ročníkom na Slovensku, ale zúčastnila som sa aktívne aj obdobnej verzie v Českej republike. Tieto konferencie sú veľmi prospešnou formou edukácie a aj program bol vhodne zvolený. Touto cestou sa chcem poďakovať firme Beckman Coulter a popriať im ešte veľa elánu, síl a entuziazmu. Takéto podujatie má veľký význam, pretože sa tu zídu aj klinici z iných odborov, či už je to hematológia, neurológia alebo intenzívna medicína. Takže máme si čo povedať a odovzdať, usmerniť sa a vyvíjať odbory aj vzájomnú komunikáciu s dôrazom v prospech pacienta.

Automatizovaná linka skracuje pacientom čakanie a výsledky prináša výrazne rýchlejšie

Počas odbornej konferencie DIALÓG SK 2025 sa o skúsenosti s novým robotickým systémom podelila MUDr. Zuzana Bečková, PhD. – primárka Centrálneho laboratórneho komplexu, Fakultná nemocnica s poliklinikou F. D. Roosevelta Banská Bystrica.

Na Slovensku sa denne vyšetrí niekoľko tisíc pacientov a mnohým z nich sa odoberajú vzorky. Aká je cesta tejto vzorky, akým spôsobom sa dostane k vám do laboratória a čo sa s ňou následne deje?

Pacient absolvuje ambulantné vyšetrenie u svojho lekára – špecialistu alebo je odoslaný do zdravotníckeho zariadenia, nemocnice, kde mu odoberú biologický materiál. Buď je to krv, alebo rôzne iné biologické materiály, ktoré sú potom transportované do nášho laboratória. Vzorky od hospitalizovaných pacientov nenosí do laboratória pomocný personál či sanitári. Naša nemocnica využíva systém potrubnej pošty, čiže z oddelenia sa do laboratória dostanú za niekoľko minút. Následne vzorky evidujeme do laboratórneho informačného systému a pracujeme s nimi ďalej, dávame ich na vyšetrenie.

V minulosti sa údaje zo žiadaniek ručne zapisovali. Akým spôsobom funguje automatizovaný proces?

Toto je naozaj dávna história, pretože už niekoľko rokov využívame systém elektronických žiadaniek. V laboratóriu naskenujeme čiarový kód zo žiadanky, takto sa dostaneme ku všetkým informáciám jednak o pacientovi, ale aj o požadovaných vyšetreniach, ktoré daný lekár zadá. Keď príde vzorka do laboratória, zaevidujeme ju do informačného systému a vytlačíme na ňu špecifický identifikátor. V laboratóriu už teda nepracujeme so vzorkou pod menom pacienta, ale s jedinečným nezameniteľným kódom, čím výrazne predchádzame chybám.

Aké manuálne úkony musel vykonávať laboratórny personál pred zavedením automatizovanej linky?

V minulosti malo laboratórium samostatne stojace analyzátory, laborantky museli vzorky manuálne naukladať do stojančekov a vložiť do centrifúgy, kde sa centrifugovali. Potom ich prekladali do ďalšieho zariadenia, ktoré odstránilo vrchnáčik skúmavky a roztriedilo ich podľa požadovaných vyšetrení. Takto roztriedené vzorky v stojanoch laborantky vložili do analyzátora, ktorý urobil vyšetrenie. Ak mal pacient rôznorodé vyšetrenia, rôzne parametre, laborantka musela vložiť skúmavku do jedného analyzátora, keď analýza skončila, tak ju preložila do ďalšieho. Následne ich museli znova zatvárať a archivovať v laboratórnych chladničkách. Všetky tieto činnosti im teraz odpadli, boli nahradené linkou. Dnes vzorku vložíme do systému na jednom mieste a na základe nastavených pravidiel vzorka sama putuje do jednotlivých analyzátorov. Keď sa všetky analýzy vykonajú, tak sa vzorka vracia a zaarchivuje sa v chladenom sklade vzoriek. Ak lekár potrebuje doordinovať nejaké vyšetrenie, nemusí pacienta znovu traumatizovať opakovaným odberom. Požiadavku zadá do systému a plne automatizovaná linka si konkrétnu skúmavku vyhľadá, vyberie ju z  schladeného skladu vzoriek, znovu ju vráti do systému a dovyšetruje požadované parametre.

Čo priniesla táto zmena pre pacientov?

Nie sme jediné laboratórium, ktoré má problém s kvalifikovaným personálom. A keďže v mnohých činnostiach odborný personál nenahradíme, snažili sme sa odbúrať práve neodborné činnosti. Tým, že linka ušetrila prácu laborantom a zároveň si sama vzorku manažuje a transportuje z jedného analyzátora do druhého, skrátil sa aj čas vyšetrenia. Automatizovaná linka skracuje pacientom čakanie na urgente a výsledky prináša výrazne rýchlejšie. Na základe výsledkov vyšetrení sa lekár rozhoduje, či pacienta hospitalizuje, alebo môže ísť domov a prísť na druhý deň na vyšetrenie k svojmu praktickému lekárovi. Laboratórne vyšetrenie potrebujú aj ambulantní pacienti pred chemoterapiou alebo inou liečbou, ktorú lekár na základe výsledkov vyšetrení upravuje. Ak by nám vyšetrenie trvalo príliš dlho, pacient by musel ísť domov a vrátiť sa na druhý deň. Tým, že sme proces vyšetrenia urýchlili, pacienti, ktorí prichádzajúci zo širokého okolia, častokrát nemusia chodiť do nemocnice opakovane.

Vy ste sa rozhodli modernizovať systém laboratória. Čo vás viedlo k tejto zmene a ako ste sa na ňu pripravovali?

K tomuto rozhodnutiu sme dospeli spoločne po komunikácii s vedením nemocnice. Premýšľali sme, kam chceme oddelenie  posunúť, ako zefektívniť činnosť a ako zrýchliť dodanie výsledkov. Uvedenú zmenu vnímame aj ako prípravu na prechod do novej nemocnice s ešte inovatívnejšími a modernejšími procesmi. Pre úspech projektu bola kľúčová hlavne príprava zamestnancov laboratória na túto radikálnu zmenu. Vzhľadom k tomu, že samotnej inštalácii linky predchádzal proces verejného obstarávania a výberu dodávateľa, mali sme dostatok času na to, aby sme personál pripravovali na túto zmenu. Predovšetkým počas implementácie bola však potrebná naozaj každodenná komunikácia so zamestnancami, pretože sme systém menili za plnej prevádzky. Linka bola inštalovaná v priestoroch, v ktorých sa aj pôvodné laboratórium nachádzalo a my sme nemohli ani na chvíľu prestať poskytovať laboratórne vyšetrenia.

Akú máte spätnú väzba od zamestnancov, ako sa im teraz pracuje?

Je to ešte čerstvé, keďže tento systém používame len niekoľko mesiacov. Mnohí sa s ním ešte  „zžívajú“ a doškoľujú sa na nové zariadenia. Avšak oceňujú najmä to, že im odbudli tie neodborné činnosti a zostáva im o to viac času na inú prácu v laboratóriu.

Keď sa na to pozrieme z hľadiska štatistiky, koľko vzoriek sa tu denne vyšetrí?

Celkovo nám do laboratória príde denne cca 2 000 vzoriek, z toho biochemických, ktoré „putujú“ do automatizovanej linky, je okolo tisíc až tisíc dvesto. Ostatné mikrobiologické a hematologické vzorky idú mimo tento automatizovaný systém. Ročne vyšetríme v laboratóriu niečo vyše 2,5 milióna biochemických parametrov. Kým predtým sme mali priemerný čas dodania statimového výsledku 70 – 80 minút, teraz sme sa dostali pod hodinu.

Foto: Vojtěch Hanák

Pracovat v laboratoři bude i třetí generace

Vaše klinická laboratoř Diagnostika s.r.o. úspěšně funguje a rozvíjí se třicet let, Co za tím je, tedy kromě spousty práce?

My jsme ryze česká společnost a hodně si zakládáme na tom, že v ní není žádný zahraniční kapitál. Velkou výhodou české společnosti je fakt, že dobře rozumíme problémům a prostředí, ve kterém se s našimi klienty pracovně pohybujeme. Jsme tak schopni okamžitě a správně reagovat na jejich požadavky a poptávku. Chápeme jejich potřeby, víme, co chtějí, protože se pohybujeme ve stejném prostředí, jsme financováni stejným systémem úhrad a ze stejného zdravotního pojištění. Nemáme žádný přísun financí odjinud. Před třiceti lety jsme v relativně rychlém sledu otevřeli laboratoře v Ústí nad Labem, v Lovosicích a v Novém Boru. Zároveň s laboratořemi se postupně rozšiřovala a stále rozšiřuje i síť našich odběrových ambulancí. Momentálně jich máme více než 17 a stále se snažíme budovat další. Myslím si, že díky tomu dobře rozumíme našim klientům, správně chápeme jejich potřeby, víme, co chtějí, dokážeme tak rychle reagovat a přizpůsobit se jejich požadavkům. I to všechno je naším bonusem. Moderní technologie a moderní vybavení jsou obrovskou výhodou, podstatné pro nás ale je i to, že jsme laboratoř s rodinnou tradicí. Jejími zakladateli byl můj otec Ing. Josef Ondřej a jeho kolega Ing. Jaroslav Budílek. Já jsem druhá generace a už vychováváme další nástupce. Naši synové studují vysokoškolské  obory, které je kvalifikují k tomu, aby laboratoř po nás jednou mohli převzít. Na tom si zakládáme a myslím si, že udržováním rodinné tradice se zatím od ostatních laboratoří lišíme.

Jste firma s tradicí a zároveň s velkým smyslem pro pokrok a užitečné novinky. Například teď jste první laboratoř, která u nás v ostrém provozu spustila systém S4Dx. O co jde?

V podstatě o systém pro sledování vzorků od odběru materiálu po vstup do laboratoře, je to plně automatizovaný systém s automatickým přijímáním a stahováním dat. Analyzuje veškerá data ze sledování vzorků před analýzou a poskytuje laboratořím a odběrovým místům informace pro zvýšení jejich TAT a zlepšení efektivnosti práce. Na začátku procesu, tedy v místě odběru, S4Dx detekuje, zda jsou zkumavky správně označeny, ověří správného pacienta, zkontroluje, zda zkumavky odpovídají objednávce, zda je objednávka kompletní, automaticky nastaví čas odběru a shromažďuje informace o objemu plnění a dalších relevantních parametrech vzorku. Data jsou uspořádána do různých záložek a s přizpůsobenou správou přístupu pro různé uživatelské role, takže každý vidí přesně to, co potřebuje. Jak jste zmínila, u nás už S4Dx běží v ostrém provozu, a tak jsem na letošním celostátním sjezdu České společnosti klinické biochemie jeho účastníky seznámila s našimi zkušenostmi při zavádění tohoto systému do praxe.

A jak to v praxi probíhá?

Transport vzorku začíná od odběrového místa, odtud se se dostává (buď z naší odběrové ambulance anebo od lékaře) k nám do laboratoře.  Data Logger „Chytrá zkumavka – Smart Tubes“, se načte, řidič si ho vloží do boxu a on monitoruje čas od momentu, kdy byl načten, dobu transportu, teplotu v transportním boxu a otřesy. Zaručuje se tak nezaměnitelnost a kvalita vzorku, než se dostane do laboratoře. Pilotní program jsme začínali jen s našimi odběrovými ambulancemi. Přibližně po půl roce, kdy se nám osvědčil systém tak, jak je nastavený, tak jsme asi před měsícem spustili další level.

V čem spočívá ten další stupeň?

Momentálně máme jednu svozovou trasu, kdy řidič/kurýr načítá QR kód už v ambulanci a odtud je vzorek monitorován celou cestu do laboratoře. Přemýšleli jsme, jak co nejméně zatěžovat lékaře, protože monitorování transportu vzorku je záležitostí laboratoře. Při používání S4Dx je však nutné vybavit všechna odběrová místa individuálním QR kódem, ve kterém je zakódována adresa a jméno lékaře či název ordinace. Kolegyně přišla s návrhem, že na desky pro jednotlivé ordinace, které mají řidiči u sebe a kam si zakládají dokumentaci (stále musíme vozit i „papíry“, nestačí jen údaje v elektronické podobě), nalepíme příslušný QR kód. Řidič přijede na dané místo, načte si QR kód z desek pro lékaře a tím začínáme monitorovat pohyb vzorků z ordinace. Jsou z toho zatím měsíční výstupy, ale jsou zajímavé. „Vychytali“ jsme díky tomu i omyly – například vyznačený nepřiměřeně dlouhý transportní čas. Týkalo se to hlavně vzorků do chladných boxů. Nebyla to ale chyba transportu, zmatečný výsledek byl důsledkem špatného poučení kurýrů. Přišli jsme na to, že kurýři nám nevyčítají Smart Tubes v Gateway (která je instalována v laboratořích) v případě, že v chladném boxu nepřivezli žádný materiál.

Tak jste zvládli první problémy s používáním tohoto systému v praxi?

Zvládli jsme problém, kdy lékař neposlal materiál, který se musí uchovávat za předepsané teploty a kurýr musí, i když v boxu nic nepřiveze, i tak myslet na to, že Smart Tubes musí vytěžit, musí ji vyčíst, i když tam nic nebylo, aby nám nenabíhaly zavádějící informace. Nám pak totiž v grafech vycházejí překročené časy transportu, ale ve  skutečnosti jde o neexistující chybu. Vytvářeli jsme si vlastní chybu, která nebyla. To všechno se vychytává, na takové záležitosti se při zavádění novinek vždy přijde až používáním.

Laboratoř ale není to jediné, co vás osobně naplňuje. Intenzivně se zapojujete například i do charitativní činnosti. Jak se z vás stala Pink Bubble Gang Member?

Život člověku přivádí v určité situaci do cesty určité lidi, a to ve chvíli, kdy to tak má být. Naši rodinu postihlo onkologické onemocnění dítěte a díky tomu jsme se seznámili s prací Pink Bubble. Růžová bublina je nadační fond na pomoc dětem s onkologickým onemocněním, pomáhá jim plnit jejich přání. Původně jsme k tomu byli trochu skeptičtí, pak jsme ale zjistili, že Pink Bubble přání těch dětí opravdu plní a po všech stránkách obrovsky pomáhá jim i jejich rodinám. Seznámili jsme se s jeho organizátorkami a začali jsme s nimi úzce spolupracovat. Onkologicky nemocné děti prostřednictvím webu Pink Bubble uveřejňují svá přání a veřejnost jim je pomáhá plnit díky finančnímu příspěvku. Já všem těmto dětem posílám každý měsíc určitou částku jako kapesné, každému z nich, a kromě toho i podporujeme činnost fondu jako celku. Za těch pět let, tedy od doby, kdy jsem se k tomu sama pro sebe zavázala, jsem si ani jednou nedovolila to neudělat. Věřím, že tak je to dobře, a vím, že i díky tomu se dětem jejich přání splní.

Jana Jílková

Podpora „mladých“ je podle mě naprosto klíčová

Čeho se oceněná práce týkala?

Naše práce se zabývala vývojem nové metody pro stanovení volného 3-methoxytyraminu v moči pomocí kapalinové chromatografie s tandemovou hmotnostní detekcí. Vyvinutá metoda byla následně validována a ve spolupráci s Klinikou dětské hematologie a onkologie 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice v Motole otestována na kohortě pediatrických pacientů s neuroblastomem. Právě u těchto pacientů se 3‑methoxytyramin jeví jako slibný prognostický marker.

Právě neuroblastomy jsou nejčastější extrakraniální solidní nádory u malých dětí. Dosud se prognóza hodnotila zpravidla na podkladě molekulárně-genetických markerů z biopsie. Ale asi vám nešlo jen o to, abyste děti ušetřili biopsie…

Neinvazivní charakter metody je bezpochyby velké plus, ale rozhodně to není to nejdůležitější. Neuroblastomy se vyznačují mimořádnou klinickou a biologickou variabilitou. V některých případech dochází ke spontánní regresi nádoru bez nutnosti onkologické intervence, ale u řady pacientů i přes použití nejmodernějších léčebných prostředků nádor rychle progreduje. Klíčovým krokem při volbě adekvátní terapie je určení rizikové skupiny pacienta. Prognostické ukazatele, které se dnes k určení rizika používají, skutečně jsou podmíněny invazivním odběrem tkáně a jejich schopnost rozpoznat rizikové pacienty je omezená. Nový biomarker 3-methoxytyramin má potenciál tuto klasifikaci zpřesnit, a navíc umožnit šetrné sledování průběhu terapie.

Hodnotitelé označili vaši metodu za velmi slibnou. V čem podle vás představuje posun vpřed?

Zavedení volného 3-methoxytyraminu do rutinní praxe umožňuje Fakultní nemocnici v Motole držet krok s nejnovějšími trendy v péči o pacienty s neuroblastomem. Navíc je v současnosti naše nemocnice jediným pracovištěm v Česku, které tuto metodu nabízí. Naším hlavním cílem do budoucna je ověřit, zda bude možné využít 3-methoxytyramin nejen k prognostice, ale také k dlouhodobému sledování pacientů v období remise.

Pociťujete na svém pracovišti podporu „mladých“ – a je vůbec potřebná?

Rozhodně ano! Bez podpory kolegů, vedení kliniky i mezioborové spolupráce by tato práce vůbec nevznikla. Podpora „mladých“ je podle mě naprosto klíčová – dává nám možnost učit se a růst v prostředí, kde se nemusíme bát dělat chyby. Zkušenějším kolegům na oplátku přináší novou energii a inspiraci. Myslím, že je to oboustranně obohacující.

Jana Jílková
Foto: archiv Márie Mellové

Ocenění chápu jako uznání pro celý náš POCT tým

Jak jste se o soutěži dozvěděla a co vás podnítilo vstoupit do ní?

O soutěži jsem se dozvěděla prostřednictvím webových stránek odborné společnosti. Přiznám se ale, že jsem zpočátku neměla odvahu se sama přihlásit. Nakonec to byl profesor David Friedecký, kdo mě povzbudil a dodal mi potřebnou sebedůvěru. Jeho podpora pro mě byla impulsem, díky kterému jsem si řekla, že to zkusím.

Co děláte a čím je právě vaše práce tak důležitá?

Věnuji se oblasti takzvaného point-of-care testování, tedy laboratornímu vyšetření prováděnému přímo u pacienta. Je to významný trend současné diagnostiky, který dokáže rychle poskytnout výsledky a podpořit okamžité klinické rozhodování. Je však třeba si uvědomit, že tyto technologie a testy přinášejí při léčbě pacientů významné přínosy, ale zároveň s sebou nesou i určitá rizika. Vnímám roli laboratorních pracovníků tato rizika co nejvíce eliminovat a poskytnout uživatelům bez laboratorního vzdělání potřebnou podporu i trpělivé vedení. Věřím, že v budoucnu bude POCT hrát stále důležitější roli v laboratorní medicíně. V roce 2024 jsem spolupracovala na vytvoření odborného doporučení ČSKB, které nastavuje jednotná pravidla pro jejich používání v nemocnicích a ambulantní sféře. Na půdě domovské Fakultní nemocnice v Olomouci organizuji celostátní konference k tomuto tématu, určené odborníkům nejen z klinických laboratoří. Pravidelně přednáším na odborných konferencích, v rámci atestačních kurzů pro lékaře i při výuce na vysokých a vyšších odborných školách. Současně se snažím být nápomocná i spřáteleným pracovištím formou odborného poradenství. V neposlední řadě jsme s kolegyní, RNDr. Mgr. Isabelou Pospíšilovou, vytvořily systém školení pro více než 2 500 sester ve Fakultní nemocnici Olomouc, který zahrnuje i certifikované e-learningové kurzy zaměřené na POCT technologie. Díky tomu je zajištěno, že tyto přístroje jsou používány správně, výsledky mohou být spolehlivé a pacienti dostávají bezpečnou a kvalitní péči.

S jakými pocity jste první místo v soutěži přivítala?

Ocenění jsem přijala s velkou vděčností, radostí i pokorou. Chápu ho především jako uznání pro celý náš POCT tým. Jeho soudržnost, odbornost, osobní nasazení i otevřenost novým nápadům jsou tím, co nám umožňuje posouvat věci kupředu a přinášet skutečné inovace. Podporu vnímám také v technologickém zázemí Fakultní nemocnice Olomouc a v práci kolegů z IT oddělení. Zároveň mě těší, že díky němu může být tomuto tématu v odborných kruzích věnována větší pozornost. Věřím, že naše výsledky mohou být inspirací a praktickou pomocí pro kolegy v dalších zdravotnických zařízeních.

Jana Jílková
Foto: archiv Veroniky Kučerové

Biochemie si zaslouží větší prestiž i propagaci

Jak byste představila téma oceněné práce?

Téma práce bylo „Stanovení calprotectinu na analyzátoru Dynex DS2 metodou ELISA“. Příspěvek byl zaměřen na vysvětlení významu calprotectinu v organismu, jeho monitorování u vybraných diagnóz a na prezentaci zkušeností s novým analyzátorem, na který naše laboratoř přešla v rámci modernizace. Hlavní důraz byl kladen na praktické aspekty – obsluhu přístroje a zhodnocení přínosů, které tato změna přinesla.

Proč je to tak důležité?

Modernizace laboratorního vybavení je nevyhnutelným krokem v každé laboratoři, a sdílení zkušeností z praxe má proto velký význam. Zahrnuje to jak vlastní obsluhu přístroje, tak i kontinuitu v používání odběrových souprav, na které jsou pacienti i lékaři zvyklí. Vzhledem k celosvětově rostoucí incidenci onemocnění trávicího systému je sledování hladin calprotectinu stále důležitější. Tento protein je významným ukazatelem, který umožňuje odlišit idiopatické střevní záněty od funkčních poruch, například syndromu dráždivého tračníku.

Kdo a jak konkrétně použije vaše výsledky? Zaznamenáváte nějaký ohlas?

Domnívám se, že práce může být přínosná pro laboratoře, které calprotectin již stanovují nebo o jeho zavedení teprve uvažují. Cílem bylo přiblížit možnosti, které analyzátor Dynex DS2 nabízí. Sdílení zkušeností považuji za jeden z hlavních přínosů konference BIOLAB. Ohlasy na přednášku přišly prakticky okamžitě. Účastníci se zajímali především o praktické aspekty stanovení, například stabilitu vzorků nebo zkušenosti s propojením analyzátoru s laboratorním informačním systémem.

Cílem ceny Arnolda Beckmana je podpořit a ocenit mladé odborníky do 40 let, kteří se významně podílejí na rozvoji vědecké, výukové nebo inovativní činnosti v tomto oboru. Překvapilo vás, když jste v ní „zabodovala“?

Tak to ano. Upřímně jsem netušila, že by má práce mohla být jakkoliv oceněna.

Pociťujete v rámci české biochemie podporu „mladých“? Nešlo by pro mladé biochemiky dělat víc? Pokud ano, odkud by taková podpora mohla přijít?

Domnívám se, že význam klinických laboratoří ve zdravotnictví není dostatečně doceněn, a to platí i pro mladé pracovníky. Studium je náročné, nástupní platy nízké a odpovědnost vysoká. Klinická biochemie navíc patří mezi obory, kde statimová vyšetření vyžadují okamžité výsledky, a laboratoře proto fungují v nepřetržitém provozu. Není tedy překvapivé, že řada absolventů nakonec odchází pracovat mimo obor. Biochemie je však velmi rozsáhlý a významný obor, který by si zasloužil větší prestiž i propagaci, a to nejen ve zdravotnictví, ale i mezi širší veřejností. Určitě by pomohlo zjednodušení a zpřístupnění specializačního vzdělávání. Faktem je, že věkový průměr biochemických laborantů se zvyšuje a nároky na jejich práci rostou. Řešení této situace je především v kompetenci Ministerstva zdravotnictví ČR.

Jana Jílková
Foto: archiv Jany Marečkové

Prof. David Friedecký: Biochemie není jen o číslech, ale je o lidech a spolupráci

Česká společnost klinické biochemie (ČSKB) je profesní organizace sdružující lékaře, biochemiky a odborníky z oblasti laboratorní medicíny. Jejím posláním je rozvíjet obor, propojovat vědu s praxí a podporovat vzdělávání napříč generacemi. Každoročním vrcholem jejích aktivit je celostátní sjezd ČSKB – tradiční setkání odborníků z nemocnic, univerzit i výzkumných institucí. Letošní XVII. ročník se uskutečnil v Mikulově a jeho předsedou byl profesor David Friedecký, vedoucí Oddělení klinické biochemie Fakultní nemocnice Olomouc, pedagog na Univerzitě Palackého v Olomouci a člen výboru ČSKB.

Pane profesore, letošní sjezd jste nejen vedl, ale také garantoval jeho program. Jakou vizi jste měl při jeho přípravě?

Chtěli jsme, aby sjezd nebyl jen přehledem přednášek, ale především živým setkáním odborníků, kde se propojuje činnost klinických laboratoří, výzkum i každodenní praxe. Záleželo nám na tom, aby měl otevřenou atmosféru, v níž se mohou potkávat generace i různé profesní směry.

Tvorba programu má sice svá pravidla, ale snažíme se ho každoročně obohatit o aktuální témata. Letos byla zařazena umělá inteligence (AI), která rezonuje celou společností.

Novinkou bylo také začlenění sponzorovaných příspěvků přímo do hlavního programu. Dříve se konaly souběžně s přednáškami nebo v poledních přestávkách, což účastníkům znesnadňovalo plnou účast na obou částech a zároveň omezovalo prostor pro neformální setkávání a výměnu zkušeností. Tato změna se setkala s pozitivní odezvou. Stejně tak jsme poprvé zařadili blok krátkých ústních sdělení vybraných z nejlepších abstraktů. V dalších ročnících bychom chtěli ještě více podpořit aktivní účast kolegů z klinických laboratoří i výzkumných týmů.

Letošní ročník měl mimořádně kvalitní obsazení. Jak se vám daří dlouhodobě udržet tak vysokou úroveň sjezdu?

Sjezd má už mnoho let velmi dobrou pověst a pevné místo v odborné komunitě. Lidé se sem rádi vracejí, protože nejde jen o odborný program, ale i o možnost potkat se osobně, sdílet zkušenosti a diskutovat. Po období pandemie jsme všichni pocítili, jak cenná jsou osobní setkání – a letošní ročník to znovu potvrdil.

V posledních letech přibývá i konferencí pořádaných jednotlivými firmami, které tím rozšiřují nabídku vzdělávacích a profesních akcí v našem oboru. Je to pozitivní trend, protože zájem o laboratorní medicínu celkově roste. My se ale snažíme, aby sjezd ČSKB zůstal jedinečný svou otevřeností, propojením vědy s praxí a komunitní atmosférou.

Zazněly i příspěvky ze zahraničí, například z Evropské federace laboratorní medicíny (EFLM). Jak hodnotíte účast těchto přispěvatelů?

Plenární přednášku přednesl profesor Mauro Romanelli, který se dlouhodobě zabývá výzkumem epikardiálního tuku – viscerální tukové tkáně uložené mezi myokardem a perikardem, jež sdílí s myokardem společné cévní zásobení. Na sjezd přijel na pozvání profesora Zimy, zvoleného předsedy EFLM pro období 2026–2027. Jeho zvolení do této funkce je pro Česko významným uznáním, protože EFLM patří mezi nejvýznamnější evropské instituce v oblasti klinické chemie a laboratorní medicíny. Druhý příspěvek na téma transportu a sledování vzorků v preanalytické fázi pak přednesla Dr. Snezana Jovicic, která přijala pozvání doktora Rajdla. Zahraniční přednášející jsou vždy vítaným obohacením vědeckého programu sjezdu.

Co vás osobně z letošního programu nejvíce zaujalo?

Hned na začátku mě oslovila přednáška profesora Průši, letošního laureáta Hořejšího medaile, která mu byla udělena právě na tomto sjezdu za celoživotní a mimořádný přínos k rozvoji klinické biochemie a laboratorní medicíny v Česku. Profesor Průša ve své přednášce připomněl několik zásadních milníků své dlouholeté vědecké i klinické práce – od využití Sulkowitchovy reakce pro diagnostiku hyperkalciurie a prevenci osteoporózy přes výzkum HIV/AIDS a studium sexuálního chování rizikových skupin v 90. letech až po vývoj počítačových programů pro automatickou interpretaci laboratorních výsledků a tvorbu multimediální učebnice DNA diagnostiky. Významné místo v jeho práci zaujímá i výzkum kongenitální adrenální hyperplazie, problematika nutričních hormonů u dětí a dospívajících či zavedení markeru myxorezistentního proteinu A (MxA) pro odlišení bakteriálních a virových infekcí. Jeho přehledná a inspirativní přednáška byla skvělou ukázkou celoživotního přínosu oboru. Uvědomil jsem si – a nejen já – jak málo jsem o rozsahu jeho práce věděl a jak velký význam má pro klinickou biochemii.

Na sjezdu bylo vidět hodně mladých odborníků. Jak se podle vás liší dnešní generace biochemiků od té vaší?

Změna je znatelná. Naši doktorandi či mladí kliničtí biochemici, většinou ve věku kolem 25–30 let, kladou velký důraz na rovnováhu mezi prací a osobním životem – tzv. work–life balance. Mají jasně stanovené hranice, které nepřekračují. Už to není o naprostém odevzdání se profesi, jak to bývalo u naší generace, ale o hledání udržitelného způsobu práce. Na druhou stranu lze u mladých pozorovat stejný zápal pro vědu a snahu jít do hloubky problémů.

Pod vaším vedením vznikla nová metoda analýzy moči, která vzbudila značný ohlas. Můžete ji přiblížit?

Počátky sahají do roku 2017, kdy jsem na konferenci v Nizozemsku viděl podobnou práci, byť s menším rozsahem. Rozhodli jsme se vytvořit vlastní, komplexnější metodiku, a po šesti letech intenzivní práce jsme ji v roce 2023 publikovali. Na vývoji se vystřídali tři doktorandi. Bez mladých kolegů bychom ji nevyvinuli. Metoda umožňuje semikvantitativní analýzu přibližně 150 diagnosticky významných metabolitů – organických kyselin, acylkarnitinů a acylglycinů – a zkracuje dobu vyšetření z osmi hodin na zhruba jednu. Přináší nový přístup k diagnostice dědičných metabolických poruch, tedy genetických onemocnění, která mohou vést až k úmrtí dítěte. Včasná a přesná laboratorní diagnostika je v takových případech naprosto klíčová.

Jaká je na tuto metodu odezva z klinické praxe?

Velmi pozitivní. U nás na pracovišti ji máme zavedenou v rutinním provozu již čtyři roky a lékaři oceňují, že během hodiny vědí, co dítěti je, a mohou okamžitě nasadit léčbu. O zavedení metodiky už projevilo zájem sedm laboratoří z různých částí světa. Jen validace parametrů zabrala dva roky intenzivní práce jednoho člověka, ale výsledek stojí za to – metoda je snadno přenositelná mezi laboratořemi.

Daří se vám získávat do laboratoře nové odborníky?

Záleží na typu pozice. U nelékařských vysokoškoláků – biochemiků, analytických chemiků či absolventů příbuzných oborů – je zájem velký, na každé místo se hlásí desítky uchazečů. Jiná situace bývá u lékařů, ale Olomouc je univerzitní město, takže máme štěstí: momentálně u nás působí tři mladí lékaři-kliničtí biochemici a jsme za to velmi rádi.

Za velký přínos považuji, že do našeho týmu přibývají mladí odborníci, kteří do této oblasti přinášejí nový vítr, jiné pohledy na problematiku a nadšení nezatížené roky rutiny. Je radost sledovat, jak přirozeně přebírají odpovědnost, přicházejí s novými nápady a nebojí se zpochybňovat zaběhlé postupy.

V laboratoři si velmi zakládáme na otevřené komunikaci – a to nejen uvnitř týmu, ale i vůči klinickým pracovištím. Právě vzájemná důvěra a spolupráce s klinikami jsou pro mě zásadní. Když lékaři vnímají, že se s námi mohou radit a že hledáme společná řešení, získává naše práce skutečný smysl.

O vaší laboratoři se říká, že tam panuje výjimečná atmosféra. Čím si ji vysvětlujete?

Tím, že nás práce baví – a že si lidí kolem sebe vážíme. Je to mou hlavní snahou. A velmi rád slyším, že se to zřejmě i trošku daří.

Jana Jílková
Foto: archiv Davida Friedeckého

Pro mě je každý den i malou výzvou

Na letošní konferenci LABKVALITA jste za celoživotní práci v klinické biochemii převzala Stříbrnou medaili Slovenské lékařské společnosti Propter merita. Napadlo vás někdy, že kdybyste vystudovala nějaký jiný obor a zaměstnala se v něm, mohla jste to mít snazší?

Ne! Nikdy! Byla to dobrá volba. Biochemii jsem si přála studovat už od gymnaziálních dob, naštěstí se mi to podařilo a teď po letech mohu konstatovat, že celý život dělám práci, kterou mám ráda a která mě baví. Myslím si, že je velké štěstí, když člověk může dělat to, co ho baví.

Právě teď ale za sebou máte mimořádně těžkou etapu. Součástí rekonstrukce popradské nemocnice je i laboratoř, a tak jste museli fungovat v náhradních prostorech, za udržení provozu 24/7, vše zorganizovat tak, aby se výstupy z laboratoře neopožďovaly a byly nadále kvalitní…

Snadné to samozřejmě nebylo, ale teď už je tahle etapa šťastně za námi a z nových prostorů pro laboratoř máme radost, jsou velmi pěkné. Ale je pravda, že za plného provozu jsme se stěhovali do provizoria a teď zase nazpátek, to už ale s mnohem větším entuziasmem. Ten poslední rok jsem se musela proměnit z analytika na stavbaře. Netvrdím, že to nebyl hodně náročný rok, ale zvládli jsme to. Přibydou nám i nové přístroje, které nám dohromady s novými prostorami přinesou spoustu výhod.

Často bývá problém pro práci v laboratoři získat lékaře, což se u zájemců z řad absolventů nelékařských oborů nestává. Proč tomu tak je?

Zdá se mi, že o klinickou biochemii nemívají zájem hlavně mladí lékaři a já je vlastně chápu. Já sama jsem vystudovala biochemii, protože jsem v ní chtěla pracovat. Navíc biochemie jim připadá těžká, což je pravda – a nezdá se jim dostatečně lukrativní. Biochemie je pro kliniky svým způsobem servis, což pro lékaře často není to pravé.  Ale já sama si říkám, že kdybych vystudovala medicínu, nejsem si jistá, zda bych chtěla pracovat v laboratoři, přece jen kontakt s pacientem a diagnostika jsou pro lékaře prvořadé.

Ale diagnostika velké části medicínských oborů se přece zakládá právě na laboratorních výsledcích, nebo ne?

Ano, a tady se skrývá i určitý paradox. Víte, my už podle vypsané žádanky poznáme, zda ji posílá starší lékař, který už má zkušenosti a umí si vyselektovat, které výsledky od laboratoře skutečně potřebuje, nebo zda žádanku vypsal někdo, kdo ještě tápe a „pro jistotu“ zaškrtne všechno, co vůbec přichází do úvahy.

Jak se vám daří komunikovat a vůbec spolupracovat právě s kliniky?

Spolupráce s kliniky… – to je velmi individuální. Máme klinické lékaře, například na ARO nebo na pediatrickém oddělení, kteří s námi opravdu  spolupracují i v tom smyslu, že s námi konzultují, jak výsledky správně interpretovat, chtějí poradit, případně chtějí zavést nějaké nové parametry. Tam máme dobrou a otevřenou komunikaci. S některými obory se komunikuje méně, ale to je dané i  náplní toho oboru. To ovšem není nějak specifikum právě naší laboratoře, i na včerejší členské schůzi SSKB kolegové probírali, že například spolupráce s chirurgy bývá i u nich malá, nemívají často nějaké požadavky na biochemickou laboratoř.  Záleží to i na samotném lékaři, případně na primáři.

Součástí předatestační přípravy je i stáž na biochemii…

 Ano. Mladí lékaři mají v rámci předatestestační přípravy absolvovat dvoutýdenní stáž v biochemické laboratoři. Ale už jsem se, bohužel,  setkala s pokusem si místo stáže jen nechat potvrdit účast, ten adept mi pouze zavolal o razítko a zápis do indexu. Samozřejmě jsem to odmítla, trvala jsem na tom, aby k nám přišel a nějaký čas tu pobyl, což se stalo. Odcházel velmi překvapený, co všechno laboratoř umí a dokáže, naši práci pak velmi oceňoval. Laboratoř je totiž v nemocnici tak trochu černá díra. A je dobře, když  lékaři zjistí, co všechno to obnáší, že to není „vložit krev do analyzátoru a vyjde vám výsledek“. Jsou překvapení, když vidí celou tu přípravu, kalibraci, kontroly, systém kontroly kvality, validaci výsledků a tak dále. Tím se jejich pohled na nás mění. Nicméně nám u kliniků málokdy projde něco, co nabídneme my. Například gastroenterologové jsou prostě zvyklí na své  – skopie všeho druhu a marně jim nabízíme nějakou neinvazivní biochemickou metodu, velmi těžko to přijímají, nebo se to ujme jen krátkodobě, což je pro nás neefektivní finančně, takže to musíme přestat dělat. Naopak když jsou nějaké požadavky od klinických lékařů, tak my se snažíme je co nejdříve zavést do praxe a tehdy to jde. Ale nabídka směrem od nás k nim nebývá dostatečně akceptovaná. Prostě je to složité.

Jak tedy nové metody s lékaři komunikujete?

Různě. Dostávají od nás infolisty s popisy nového parametru, počínaje jeho přínosem pro diagnostiku, principem nové metody, kritickými hodnotami, možnostmi stanovování, dostupností, popisem předanalytické fáze a tak dále. Ale běžně je informujeme i telefonicky, voláme my jim nebo se někdy i ozvou sami. Často je informujeme i osobně.

Co je právě teď pro vás největší výzvou?

Když jsem kdysi nastoupila do praxe, byla to ještě klasická biochemie jako vidíme ve filmech, se všemi těmi kádinkami s různobarevnými roztoky. Za tu dobu proběhl úžasný vývoj, teď je takřka všechno automatizované. Výzva je každý nový analyzátor, protože je třeba se naučit princip, umět zaučit obsluhu, celé to nastavit tak, aby to vyhovovalo hlavně klinikům – my bereme stále ohled na to, aby to vyhovovalo jim, ať už co se týká časové dostupnosti výsledků, nebo i jejich interpretace. Já když jdu do práce, tak nikdy nevím, co mě čeká – pro mě je malou výzvou každý den. Protože to je taková práce, že i když si řeknete, co dnes potřebujete udělat, třeba něco nastudovat, udělat inventuru, objednávky nebo kontroly, tak přijdete do laboratoře a už se to na vás sype, prostě nikdy nevíte, co vás tam čeká. Ale možná i i právě proto mám práci v biochemii moc ráda a za nic bych ji nevyměnila. Na závěrem si ještě dovolím vyslovit jedno osobní přání: Kéž by dnešním mladým biochemikům práce v laboratoři přinesla tolik obohacení a radosti v životě jako mně!

Jana Jílková, Jozefína Bernátová
Foto: Radek Koňařík

Nejlepší příklad je ten osobní

Za vámi je náročná akce, která navíc je i „v hledáčku evropské federace“. Na jak dlouho si teď můžete oddechnout, tedy alespoň od pořadatelské funkce?

MUDr. Pivovarníková: Na dlouho to opravdu nebude. Ostatně nejen konference  LABKVALITA probíhá pod záštitou European Federation of Clinical Chemistry and Laboratory Medicine (EFLM), tato akce se ob rok střídá s kongresem Slovenské společnosti klinické biochemie a obě pořádáme pod záštitou této evropské federace, informace o konání jsou i součástí jejího kalendáře. Pravdou je, že příprava je vždy velmi náročná.  Akce sama je vždy na podzim, ale přípravou se intenzivně zabýváme už od začátku roku. Takže už od ledna 2026 začneme připravovat XVI. kongres SSKB, zahájen bude 4. října 2026. Nejen na programové složce, i na praktické organizaci sjezdu se vždy podílejí všichni členové výboru SSKB, jako malá společnost bychom neufinancovali zaplatit organizační agenturu. Ale všechnu s tím spojenou práci, a ta je někdy až mravenčí, děláme dobrovolně a rádi. Posiluje nás vědomí, že o obě naše odborné akce mají laboratorní specialisté velký zájem, o tom svědčí i jejich rok od roku větší účast. Konference LABKVALITA 2025 už měla na 260 účastníků, což nás samozřejmě velmi potěšilo. 

Do tradičního programu vkládáte i novinky. Co jste přidali letos?

MUDr. Magula: Především klinickou část, a to s velmi pozitivním ohlasem auditoria.

Letos totiž kolegové z výboru SSKB a někteří její další členové připravili dvě doporučení SSKB pro klinickou praxi. První se týká vyšetření glomerulové filtrace a proteinurie, druhé vyšetření lipidových parametrů používaných pro odhad rizika aterosklerotických kardiovaskulárních onemocnění. Příslušné programové bloky, tedy laboratorní diagnostiku onemocnění ledvin a lipidové parametry, jsme zařadili s vědomím, že jde o témata, která mají i klinický pendant, potřebujeme a chceme upevňovat vazby mezi medicínskou a laboratorní částí. K našim doporučením se tu vyjadřovali i kolegové z jiných odborných společností a jsme rádi, že jejich vyjádření byla velmi pozitivní. Odborné veřejnosti bych rád připomněl, že obě naše nová doporučení najdou i v letošních číslech časopisu Laboratórná diagnostika. SSKB je organizační složkou Slovenské lékařské společnosti (SLS) a nám se ohledně doporučení podařilo oslovit všechny její členy, doporučení publikovat v Monitoru medicíny, tedy časopisu vydávaném SLS,  výtisky dostávají všichni její členové. Přínosem pro účastníky konferencí jako je tato ale nejsou jen informace o úplných novinkách. Stále platí pravidlo o opakování jako matce moudrosti, proto se i na našich konferencích témata do určité míry opakují, vždy ale s nějakým jiným, novým pohledem. Teď jsme například v programovém bloku Beckman Coulter Slovakia vyslechli i to, že původní Westgardova pravidla se částečně přehodnocují.

MUDr. Pivovarníková: Myslím si, že jedním z důvodů, proč stoupá nejen počet účastníků konference, ale i členů SSKB, je naše snaha, abychom si nepředávali informace jen „mezi námi biochemiky“.  „Sami spolu na dvorečku“ ne že by nemělo význam, má, i pro „mladé“,  ale je potřebné přitáhnout kliniky, kteří používají naše testy, abychom měli zpětnou vazbu a věděli, s čím musí zápasit oni – a právě to aby prezentovali. A právě tyto prezentace účastníky hodně oslovují, protože jsou velmi zajímavé, třeba i ve formě kazuistik, a jsou velmi dobrým edukačním materiálem.  Snažíme se klást důraz na praktický výstup, potřebujeme znát situaci na klinikách a mít zpětnou vazbu, potřebujeme vědět i co dalšího můžeme pro kliniky udělat.

Zdůrazňujete význam spolupráce s kliniky, nicméně právě laboratoř bývá pro kliniky „černá díra v nemocnici“, jak se s jistou hořkostí vyjádřila jedna vaše kolegyně. Jak s tím naložit?

MUDr. Pivovarníková:  Víc vystoupit z laboratoří a víc s kliniky konzultovat. Oni sami nás přijímají velmi rádi, konzultace a vůbec aktivní spolupráce s biochemiky je pro ně motivací k ještě většímu prohlubování klinické praxe. Potřebují, abychom je v naší oblasti edukovali. Pracuji ve fakultní nemocnici v Prešově. Ta sice nemá vlastní laboratoř, pracuje se pro ni v dodavatelském režimu, ale když se opakují nějaké problémy, dojdeme na dané klinické oddělení a řešíme to s lidmi, kteří tam pracují.  Jde o to řešit reálně a napřímo, vysvětlit si s nimi na konkrétních případech například chybné interpretace výsledků. A nejde jenom o nemocniční oddělení, pracujeme i s dalšími poskytovateli zdravotnických služeb, edukace z naší strany je potřebná i tam. Daří se to a i v tomto směru se snažíme kolegům biochemikům jít osobním příkladem. Osobní příklad motivuje, to platí i pro dobrou praxi.

Pozitivní motivací je jistě i povzbuzení v podobě cen, které vaše společnost uděluje…

MUDr. Pivovarníková: Ano, takovou motivací pro zvyšování a prohlubování profesionální úrovně a rozvoj vědecké a odborné úrovně v oboru klinické biochemie je i udělování Ceny profesora Ivana Pecháně za významný přínos klinické biochemii, která se uděluje na Kongresu SSKB.  A na letošní konferenci LABKVALITA 2025 jsme poprvé udělovali Cenu Arnolda Beckmana. Jejím cílem je podpořit a ocenit odborníky za významný podíl na rozvoji laboratorní diagnostiky, zlepšování kvality zdravotní péče a pokroku v oblasti klinické biochemie na Slovensku.

Oba jste na sebe vzali těžké břímě práce na projektu Almanach Historie klinické biochemie na Slovensku. Proč je tak důležité, aby takové dílo existovalo?

MUDr. Magula: Klinická biochemie v minulých desetiletích prošla bouřlivým rozvojem, ale i pro pochopení její současnosti a těch nejmodernějších trendů je třeba znát historii oboru u nás, jít k jejím kořenům, i to patří ke komplexnímu, objektivnímu pohledu.  V neposlední řadě chceme i sestavením a vydáním takové publikace vzdát poctu a poděkovat našim předchůdcům, kteří se v minulosti podíleli na založení oboru klinická biochemie, rozvíjeli ho a vytvořili předpoklady pro jeho dnešní existenci a postavení v rámci zdravotnictví.

Pane primáři Magulo, jste letošním laureátem Zlaté medaile SLS „Propter Merita“. S jakými pocity jste ji přijímal?

MUDr. Magula: Napadlo mě, že když začnete dostávat ocenění, začíná to být s člověkem na pováženou. Což nechci extrapolovat na pana profesora Čarského, kterému je 90 let a opravdu už všechna ocenění má, ale on si je skutečně zaslouží. Ale je pravda, že na některé lidi, kteří pro obor udělali hodně, se dříve tak trochu zapomínalo. Někteří pak byli oceněním i překvapení. Potěšilo je, že jsme si na ně vzpomněli. Poděkování i v podobě ocenění si rozhodne zaslouží. Patří jim, i když už nejsou v mainstreamu, ale tvoří  klinickou biochemii, zanechali v ní svoji stopu, něco pro ni udělali. Velmi si toho vážíme. Všichni potřebujeme pozitivní vzory a ty osobnosti tu jsou, jen o nich málo  víme. I proto je důležité vytvořit ten almanach.

Text a foto: Jana Jílková