Category Archives: Rozhovor

Podpora „mladých“ je podle mě naprosto klíčová

Čeho se oceněná práce týkala?

Naše práce se zabývala vývojem nové metody pro stanovení volného 3-methoxytyraminu v moči pomocí kapalinové chromatografie s tandemovou hmotnostní detekcí. Vyvinutá metoda byla následně validována a ve spolupráci s Klinikou dětské hematologie a onkologie 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice v Motole otestována na kohortě pediatrických pacientů s neuroblastomem. Právě u těchto pacientů se 3‑methoxytyramin jeví jako slibný prognostický marker.

Právě neuroblastomy jsou nejčastější extrakraniální solidní nádory u malých dětí. Dosud se prognóza hodnotila zpravidla na podkladě molekulárně-genetických markerů z biopsie. Ale asi vám nešlo jen o to, abyste děti ušetřili biopsie…

Neinvazivní charakter metody je bezpochyby velké plus, ale rozhodně to není to nejdůležitější. Neuroblastomy se vyznačují mimořádnou klinickou a biologickou variabilitou. V některých případech dochází ke spontánní regresi nádoru bez nutnosti onkologické intervence, ale u řady pacientů i přes použití nejmodernějších léčebných prostředků nádor rychle progreduje. Klíčovým krokem při volbě adekvátní terapie je určení rizikové skupiny pacienta. Prognostické ukazatele, které se dnes k určení rizika používají, skutečně jsou podmíněny invazivním odběrem tkáně a jejich schopnost rozpoznat rizikové pacienty je omezená. Nový biomarker 3-methoxytyramin má potenciál tuto klasifikaci zpřesnit, a navíc umožnit šetrné sledování průběhu terapie.

Hodnotitelé označili vaši metodu za velmi slibnou. V čem podle vás představuje posun vpřed?

Zavedení volného 3-methoxytyraminu do rutinní praxe umožňuje Fakultní nemocnici v Motole držet krok s nejnovějšími trendy v péči o pacienty s neuroblastomem. Navíc je v současnosti naše nemocnice jediným pracovištěm v Česku, které tuto metodu nabízí. Naším hlavním cílem do budoucna je ověřit, zda bude možné využít 3-methoxytyramin nejen k prognostice, ale také k dlouhodobému sledování pacientů v období remise.

Pociťujete na svém pracovišti podporu „mladých“ – a je vůbec potřebná?

Rozhodně ano! Bez podpory kolegů, vedení kliniky i mezioborové spolupráce by tato práce vůbec nevznikla. Podpora „mladých“ je podle mě naprosto klíčová – dává nám možnost učit se a růst v prostředí, kde se nemusíme bát dělat chyby. Zkušenějším kolegům na oplátku přináší novou energii a inspiraci. Myslím, že je to oboustranně obohacující.

Jana Jílková
Foto: archiv Márie Mellové

Ocenění chápu jako uznání pro celý náš POCT tým

Jak jste se o soutěži dozvěděla a co vás podnítilo vstoupit do ní?

O soutěži jsem se dozvěděla prostřednictvím webových stránek odborné společnosti. Přiznám se ale, že jsem zpočátku neměla odvahu se sama přihlásit. Nakonec to byl profesor David Friedecký, kdo mě povzbudil a dodal mi potřebnou sebedůvěru. Jeho podpora pro mě byla impulsem, díky kterému jsem si řekla, že to zkusím.

Co děláte a čím je právě vaše práce tak důležitá?

Věnuji se oblasti takzvaného point-of-care testování, tedy laboratornímu vyšetření prováděnému přímo u pacienta. Je to významný trend současné diagnostiky, který dokáže rychle poskytnout výsledky a podpořit okamžité klinické rozhodování. Je však třeba si uvědomit, že tyto technologie a testy přinášejí při léčbě pacientů významné přínosy, ale zároveň s sebou nesou i určitá rizika. Vnímám roli laboratorních pracovníků tato rizika co nejvíce eliminovat a poskytnout uživatelům bez laboratorního vzdělání potřebnou podporu i trpělivé vedení. Věřím, že v budoucnu bude POCT hrát stále důležitější roli v laboratorní medicíně. V roce 2024 jsem spolupracovala na vytvoření odborného doporučení ČSKB, které nastavuje jednotná pravidla pro jejich používání v nemocnicích a ambulantní sféře. Na půdě domovské Fakultní nemocnice v Olomouci organizuji celostátní konference k tomuto tématu, určené odborníkům nejen z klinických laboratoří. Pravidelně přednáším na odborných konferencích, v rámci atestačních kurzů pro lékaře i při výuce na vysokých a vyšších odborných školách. Současně se snažím být nápomocná i spřáteleným pracovištím formou odborného poradenství. V neposlední řadě jsme s kolegyní, RNDr. Mgr. Isabelou Pospíšilovou, vytvořily systém školení pro více než 2 500 sester ve Fakultní nemocnici Olomouc, který zahrnuje i certifikované e-learningové kurzy zaměřené na POCT technologie. Díky tomu je zajištěno, že tyto přístroje jsou používány správně, výsledky mohou být spolehlivé a pacienti dostávají bezpečnou a kvalitní péči.

S jakými pocity jste první místo v soutěži přivítala?

Ocenění jsem přijala s velkou vděčností, radostí i pokorou. Chápu ho především jako uznání pro celý náš POCT tým. Jeho soudržnost, odbornost, osobní nasazení i otevřenost novým nápadům jsou tím, co nám umožňuje posouvat věci kupředu a přinášet skutečné inovace. Podporu vnímám také v technologickém zázemí Fakultní nemocnice Olomouc a v práci kolegů z IT oddělení. Zároveň mě těší, že díky němu může být tomuto tématu v odborných kruzích věnována větší pozornost. Věřím, že naše výsledky mohou být inspirací a praktickou pomocí pro kolegy v dalších zdravotnických zařízeních.

Jana Jílková
Foto: archiv Veroniky Kučerové

Biochemie si zaslouží větší prestiž i propagaci

Jak byste představila téma oceněné práce?

Téma práce bylo „Stanovení calprotectinu na analyzátoru Dynex DS2 metodou ELISA“. Příspěvek byl zaměřen na vysvětlení významu calprotectinu v organismu, jeho monitorování u vybraných diagnóz a na prezentaci zkušeností s novým analyzátorem, na který naše laboratoř přešla v rámci modernizace. Hlavní důraz byl kladen na praktické aspekty – obsluhu přístroje a zhodnocení přínosů, které tato změna přinesla.

Proč je to tak důležité?

Modernizace laboratorního vybavení je nevyhnutelným krokem v každé laboratoři, a sdílení zkušeností z praxe má proto velký význam. Zahrnuje to jak vlastní obsluhu přístroje, tak i kontinuitu v používání odběrových souprav, na které jsou pacienti i lékaři zvyklí. Vzhledem k celosvětově rostoucí incidenci onemocnění trávicího systému je sledování hladin calprotectinu stále důležitější. Tento protein je významným ukazatelem, který umožňuje odlišit idiopatické střevní záněty od funkčních poruch, například syndromu dráždivého tračníku.

Kdo a jak konkrétně použije vaše výsledky? Zaznamenáváte nějaký ohlas?

Domnívám se, že práce může být přínosná pro laboratoře, které calprotectin již stanovují nebo o jeho zavedení teprve uvažují. Cílem bylo přiblížit možnosti, které analyzátor Dynex DS2 nabízí. Sdílení zkušeností považuji za jeden z hlavních přínosů konference BIOLAB. Ohlasy na přednášku přišly prakticky okamžitě. Účastníci se zajímali především o praktické aspekty stanovení, například stabilitu vzorků nebo zkušenosti s propojením analyzátoru s laboratorním informačním systémem.

Cílem ceny Arnolda Beckmana je podpořit a ocenit mladé odborníky do 40 let, kteří se významně podílejí na rozvoji vědecké, výukové nebo inovativní činnosti v tomto oboru. Překvapilo vás, když jste v ní „zabodovala“?

Tak to ano. Upřímně jsem netušila, že by má práce mohla být jakkoliv oceněna.

Pociťujete v rámci české biochemie podporu „mladých“? Nešlo by pro mladé biochemiky dělat víc? Pokud ano, odkud by taková podpora mohla přijít?

Domnívám se, že význam klinických laboratoří ve zdravotnictví není dostatečně doceněn, a to platí i pro mladé pracovníky. Studium je náročné, nástupní platy nízké a odpovědnost vysoká. Klinická biochemie navíc patří mezi obory, kde statimová vyšetření vyžadují okamžité výsledky, a laboratoře proto fungují v nepřetržitém provozu. Není tedy překvapivé, že řada absolventů nakonec odchází pracovat mimo obor. Biochemie je však velmi rozsáhlý a významný obor, který by si zasloužil větší prestiž i propagaci, a to nejen ve zdravotnictví, ale i mezi širší veřejností. Určitě by pomohlo zjednodušení a zpřístupnění specializačního vzdělávání. Faktem je, že věkový průměr biochemických laborantů se zvyšuje a nároky na jejich práci rostou. Řešení této situace je především v kompetenci Ministerstva zdravotnictví ČR.

Jana Jílková
Foto: archiv Jany Marečkové

Prof. David Friedecký: Biochemie není jen o číslech, ale je o lidech a spolupráci

Česká společnost klinické biochemie (ČSKB) je profesní organizace sdružující lékaře, biochemiky a odborníky z oblasti laboratorní medicíny. Jejím posláním je rozvíjet obor, propojovat vědu s praxí a podporovat vzdělávání napříč generacemi. Každoročním vrcholem jejích aktivit je celostátní sjezd ČSKB – tradiční setkání odborníků z nemocnic, univerzit i výzkumných institucí. Letošní XVII. ročník se uskutečnil v Mikulově a jeho předsedou byl profesor David Friedecký, vedoucí Oddělení klinické biochemie Fakultní nemocnice Olomouc, pedagog na Univerzitě Palackého v Olomouci a člen výboru ČSKB.

Pane profesore, letošní sjezd jste nejen vedl, ale také garantoval jeho program. Jakou vizi jste měl při jeho přípravě?

Chtěli jsme, aby sjezd nebyl jen přehledem přednášek, ale především živým setkáním odborníků, kde se propojuje činnost klinických laboratoří, výzkum i každodenní praxe. Záleželo nám na tom, aby měl otevřenou atmosféru, v níž se mohou potkávat generace i různé profesní směry.

Tvorba programu má sice svá pravidla, ale snažíme se ho každoročně obohatit o aktuální témata. Letos byla zařazena umělá inteligence (AI), která rezonuje celou společností.

Novinkou bylo také začlenění sponzorovaných příspěvků přímo do hlavního programu. Dříve se konaly souběžně s přednáškami nebo v poledních přestávkách, což účastníkům znesnadňovalo plnou účast na obou částech a zároveň omezovalo prostor pro neformální setkávání a výměnu zkušeností. Tato změna se setkala s pozitivní odezvou. Stejně tak jsme poprvé zařadili blok krátkých ústních sdělení vybraných z nejlepších abstraktů. V dalších ročnících bychom chtěli ještě více podpořit aktivní účast kolegů z klinických laboratoří i výzkumných týmů.

Letošní ročník měl mimořádně kvalitní obsazení. Jak se vám daří dlouhodobě udržet tak vysokou úroveň sjezdu?

Sjezd má už mnoho let velmi dobrou pověst a pevné místo v odborné komunitě. Lidé se sem rádi vracejí, protože nejde jen o odborný program, ale i o možnost potkat se osobně, sdílet zkušenosti a diskutovat. Po období pandemie jsme všichni pocítili, jak cenná jsou osobní setkání – a letošní ročník to znovu potvrdil.

V posledních letech přibývá i konferencí pořádaných jednotlivými firmami, které tím rozšiřují nabídku vzdělávacích a profesních akcí v našem oboru. Je to pozitivní trend, protože zájem o laboratorní medicínu celkově roste. My se ale snažíme, aby sjezd ČSKB zůstal jedinečný svou otevřeností, propojením vědy s praxí a komunitní atmosférou.

Zazněly i příspěvky ze zahraničí, například z Evropské federace laboratorní medicíny (EFLM). Jak hodnotíte účast těchto přispěvatelů?

Plenární přednášku přednesl profesor Mauro Romanelli, který se dlouhodobě zabývá výzkumem epikardiálního tuku – viscerální tukové tkáně uložené mezi myokardem a perikardem, jež sdílí s myokardem společné cévní zásobení. Na sjezd přijel na pozvání profesora Zimy, zvoleného předsedy EFLM pro období 2026–2027. Jeho zvolení do této funkce je pro Česko významným uznáním, protože EFLM patří mezi nejvýznamnější evropské instituce v oblasti klinické chemie a laboratorní medicíny. Druhý příspěvek na téma transportu a sledování vzorků v preanalytické fázi pak přednesla Dr. Snezana Jovicic, která přijala pozvání doktora Rajdla. Zahraniční přednášející jsou vždy vítaným obohacením vědeckého programu sjezdu.

Co vás osobně z letošního programu nejvíce zaujalo?

Hned na začátku mě oslovila přednáška profesora Průši, letošního laureáta Hořejšího medaile, která mu byla udělena právě na tomto sjezdu za celoživotní a mimořádný přínos k rozvoji klinické biochemie a laboratorní medicíny v Česku. Profesor Průša ve své přednášce připomněl několik zásadních milníků své dlouholeté vědecké i klinické práce – od využití Sulkowitchovy reakce pro diagnostiku hyperkalciurie a prevenci osteoporózy přes výzkum HIV/AIDS a studium sexuálního chování rizikových skupin v 90. letech až po vývoj počítačových programů pro automatickou interpretaci laboratorních výsledků a tvorbu multimediální učebnice DNA diagnostiky. Významné místo v jeho práci zaujímá i výzkum kongenitální adrenální hyperplazie, problematika nutričních hormonů u dětí a dospívajících či zavedení markeru myxorezistentního proteinu A (MxA) pro odlišení bakteriálních a virových infekcí. Jeho přehledná a inspirativní přednáška byla skvělou ukázkou celoživotního přínosu oboru. Uvědomil jsem si – a nejen já – jak málo jsem o rozsahu jeho práce věděl a jak velký význam má pro klinickou biochemii.

Na sjezdu bylo vidět hodně mladých odborníků. Jak se podle vás liší dnešní generace biochemiků od té vaší?

Změna je znatelná. Naši doktorandi či mladí kliničtí biochemici, většinou ve věku kolem 25–30 let, kladou velký důraz na rovnováhu mezi prací a osobním životem – tzv. work–life balance. Mají jasně stanovené hranice, které nepřekračují. Už to není o naprostém odevzdání se profesi, jak to bývalo u naší generace, ale o hledání udržitelného způsobu práce. Na druhou stranu lze u mladých pozorovat stejný zápal pro vědu a snahu jít do hloubky problémů.

Pod vaším vedením vznikla nová metoda analýzy moči, která vzbudila značný ohlas. Můžete ji přiblížit?

Počátky sahají do roku 2017, kdy jsem na konferenci v Nizozemsku viděl podobnou práci, byť s menším rozsahem. Rozhodli jsme se vytvořit vlastní, komplexnější metodiku, a po šesti letech intenzivní práce jsme ji v roce 2023 publikovali. Na vývoji se vystřídali tři doktorandi. Bez mladých kolegů bychom ji nevyvinuli. Metoda umožňuje semikvantitativní analýzu přibližně 150 diagnosticky významných metabolitů – organických kyselin, acylkarnitinů a acylglycinů – a zkracuje dobu vyšetření z osmi hodin na zhruba jednu. Přináší nový přístup k diagnostice dědičných metabolických poruch, tedy genetických onemocnění, která mohou vést až k úmrtí dítěte. Včasná a přesná laboratorní diagnostika je v takových případech naprosto klíčová.

Jaká je na tuto metodu odezva z klinické praxe?

Velmi pozitivní. U nás na pracovišti ji máme zavedenou v rutinním provozu již čtyři roky a lékaři oceňují, že během hodiny vědí, co dítěti je, a mohou okamžitě nasadit léčbu. O zavedení metodiky už projevilo zájem sedm laboratoří z různých částí světa. Jen validace parametrů zabrala dva roky intenzivní práce jednoho člověka, ale výsledek stojí za to – metoda je snadno přenositelná mezi laboratořemi.

Daří se vám získávat do laboratoře nové odborníky?

Záleží na typu pozice. U nelékařských vysokoškoláků – biochemiků, analytických chemiků či absolventů příbuzných oborů – je zájem velký, na každé místo se hlásí desítky uchazečů. Jiná situace bývá u lékařů, ale Olomouc je univerzitní město, takže máme štěstí: momentálně u nás působí tři mladí lékaři-kliničtí biochemici a jsme za to velmi rádi.

Za velký přínos považuji, že do našeho týmu přibývají mladí odborníci, kteří do této oblasti přinášejí nový vítr, jiné pohledy na problematiku a nadšení nezatížené roky rutiny. Je radost sledovat, jak přirozeně přebírají odpovědnost, přicházejí s novými nápady a nebojí se zpochybňovat zaběhlé postupy.

V laboratoři si velmi zakládáme na otevřené komunikaci – a to nejen uvnitř týmu, ale i vůči klinickým pracovištím. Právě vzájemná důvěra a spolupráce s klinikami jsou pro mě zásadní. Když lékaři vnímají, že se s námi mohou radit a že hledáme společná řešení, získává naše práce skutečný smysl.

O vaší laboratoři se říká, že tam panuje výjimečná atmosféra. Čím si ji vysvětlujete?

Tím, že nás práce baví – a že si lidí kolem sebe vážíme. Je to mou hlavní snahou. A velmi rád slyším, že se to zřejmě i trošku daří.

Jana Jílková
Foto: archiv Davida Friedeckého

Stačí len veriť, že vždy existuje správny čas na to, aby sa sny stali skutočnosťou  

Monografia jeho autorského kolektívu „Glykohemoglobín a glykované bielkoviny pri diabetes mellitus“ z roku 1989, ktorá je výsledkom výskumu v oblasti diabetes mellitus a antioxidačnej ochrany organizmu bola ocenená cenou Slovenského literárneho fondu.

Nadovšetko si ctí hodnoty demokracie, tolerancie a slobody, ktoré vníma ako základné piliere spoločnosti. Sloboda, úcta k druhým a vzájomná tolerancia sú pre neho nielen ideálmi, ale aj princípmi, ktoré sa snaží uplatňovať v každodennom živote – či už v rodinnom kruhu, v práci odborníka na klinickú biológiu alebo vo svojej roli vysokoškolského pedagóga. Na XV. Kongrese Slovenskej spoločnosti klinickej biochémie 2024 si prevzal Cenu profesora Ivana Pecháňa. S doc. MUDr. Oliverom Viktorom Ráczom, CSc., mim prof. sme načreli do jeho spomienok.  

Narodil sa v roku 1947 v Košiciach do učiteľskej rodiny maďarskej národnosti s židovskými koreňmi. Meno Oliver zdedil po otcovi a v rodine ho hrdo nesie už tretia generácia. Oliver starší bol spisovateľ, básnik, pedagóg a prekladateľ. Počas II. svetovej vojny zachránil niekoľkých košických Židov vrátane svojej budúcej manželky Kataríny pomocou sfalšovaných dokladov. Za záchranu ľudských životov bol v roku 2022 in memoriam vyznamenaný titulom Spravodlivý medzi národmi (Yad Vashem).

„Môj starý otec Alexius bol učiteľ matematiky a slobodomurár, konvertoval na gréckokatolícku vieru, ale zomrel príliš skoro a deti vychovávala babička Huberta v katolíckej viere. Môj otec sa ako 15-ročný zoznámil s mojou mamičkou, ktorá pochádzala z dobrej židovskej rodiny. Už v tom veku medzi nimi vzplanula obrovská láska, ktorá im vydržala celý život. Prišiel rok 1939, otca síce neprenasledovali, ale zaradili ho do kancelárie vojenského útvaru, kde boli umiestnení nespoľahliví ľudia. Keďže v každej armáde vládne absolútny chaos, otcovi sa podarilo dostať k formulárom a pečiatkam, pomocou ktorých zachránil asi šiestich ľudí pred transportom do koncentračného tábora. Jedným z nich bol William Ganz, ktorý potom emigroval do USA, jeden z konštruktérov moderného srdcového katétra (Swan-Ganzov katéter pozn. red.). Ďalšou výnimočnou osobnosťou bol generál Štefan Šimko – zakladateľ popáleninovej medicíny v Československu a ďalší. O tom sa však v našej rodine veľa nehovorilo.“

Vráťme sa však na začiatok jeho cesty k medicíne. Kľúčovú úlohu pri jeho rozhodovaní zohrali predovšetkým rodičia, no významnú inšpiráciu mu poskytli aj knihy, ktoré ho formovali počas celého života.

„Príbeh môjho detstva je plný fantastických príbehov a dobrodružstiev. Ako päťročný som sa naučil čítať a odvtedy som už knihy z rúk nepustil. Hltal som romány Julesa Verna, fascinovali ma hlbiny oceánu, nekonečné obzory, tajomné podmorské svety. Bolo mi jasné, že chcem byť námorníkom. Rodičia, na rozdiel od mojich detských predstáv, videli svet trošku realistickejšie. Zakaždým, keď som im nadšene rozprával o svojich plánoch, odpovedali s úsmevom a miernym usmernením: Čo tak byť lekárom na lodi? A tak sa začala moja cesta.“

Túžba po plavbe na mori zostala na dlhé roky skrytá v jeho mysli. Na strednej škole jeho výber kníh nabral iný smer a s každou vypožičanou knihou z vedeckej knižnice sa jeho záujem o medicínu prehlboval. Napríklad aj s knihou od profesora Strauba, ktorý bol neskôr jeho tútorom pri doktorandskom štúdiu. V roku 1965 nastúpil na Lekársku fakultu v Košiciach. 

„Boli to relatívne dobré časy. Úroveň fakulty bola veľmi vysoká, až do roku 1969. Bol som v druhom ročníku, keď k nám prišiel prednášať Frederik Sanger (držiteľ Nobelovej ceny za vyriešenie štruktúry inzulínu pozn. red). Očakávali sme, že vedec jeho formátu nám bude rozprávať o bielkovinách. V tom čase však už sekvenoval nukleové kyseliny za čo dostal druhú Nobelovu cenu. Keď Barnard transplantoval srdce, tak prof. Korec, ktorý prednášal patofyziológiu, už na druhý deň ráno nám 90 minút rozprával aká je minulosť, súčasnosť a perspektívy transplantácií. Škola vtedy patrila do Európskej únie, bohužiaľ len do augusta 1968.“

Potom nastalo obdobie politických čistiek. Mal šťastie, že najhoršie roky prežil v Budapešti. Po skončení školy sa dostal na ašpirantúru do Enzymologického ústavu Maďarskej akadémie vied. Pôvodne sa chcel zaoberať štruktúrou bielkovín. Navrhli mu však, aby sa začal venovať starnutiu enzýmov v červených krvinkách.

„Hodili ma okamžite do neprebádaných vôd. Prišiel som do kontaktu s meraním aktivity enzýmov aj čistením rôznych bielkovín. Atmosféra bola otvorenejšia ako v Československu, boli to veľmi pekné roky. Obhájil som dizertačnú prácu a vrátil som sa do Košíc. Mali sme šťastie na šéfa, ktorý sa síce dostal do funkcie vďaka straníckym konexiám, ale nechal nás samostatne pracovať. Pustili sme sa do výskumu glykovaného hemoglobínu. Predpokladám, že vo východnej Európe sme boli prví, ktorí začali s meraním vo veľkom. Mali sme k dispozícii stovky výsledkov aj kvalitný teoretický základ. Jediný problém spočíval v tom, že sme sa s tým nemohli dostať na Západ. O metóde, ktorú sme používali sme v zahraničí ani nemohli príliš publikovať. Podarilo sa to až v roku 1989, kedy vyšla monografia, ktorá je u nás dodnes jedinou z tejto oblasti.

Pred rokom 1989 sa dostal do laboratória klinickej biochémie. Diabetológ Teodor Vícha ho požiadal o pomoc pri zavádzaní nového analyzátora. 

„Ani ja som vtedy ešte nemal prístup k analyzátorom, ale pomohli mi praktické skúsenosti s klasickými spektrofotometrami. Princíp bol rovnaký, len všetko bolo už automatizované. Vďaka týmto skúsenostiam nie som dodnes stratený. Technológia je na takej vysokej úrovni, že stroj vykonáva všetko, ale základ ostáva ten istý a interpretácia zostáva na nás. Vždy uprednostňujem prirodzenú inteligenciu pred arteficiálnou, ktorá však bude určite užitočná pri spracovaní veľkého počtu dát, ale musí to mať základ v našich hlavách a v kvalitnej vysokoškolskej edukácii.“

Už ako študent 5. ročníka Lekárskej fakulty dostal možnosť viesť cvičenia pod prísnym dohľadom prof. Rudolfa Korca. Po návrate z Budapešti začal pôsobiť na katedre patofyziológie LF UPJŠ v Košiciach.

„Snažili sme sa, aby sa mladí lekári naučili interpretovať, to čo sa naučili v biofyzike a biochémii. Patofyziológia integruje tieto základné predmety, aby mohli byť využívané v klinickej medicíne. Vo výuke ide hlavne o to, aby študenti pochopili základné princípy a súvislosti, nemusia všetko poznať do detailov. Žiaľ v posledných rokoch vidíme pokles všeobecnej vzdelanosti nastupujúcich medikov. Občas sa stretávame s veľmi smutnými príkladmi nevedomosti. Na tom má určitý podiel COVID a nedostatok kvalitných odborných stredoškolských pedagógov predmetov fyzika a chémia. Naši študenti síce vyhrávajú ceny na rôznych súťažiach, ale celkový priemer nie je dobrý. Sme však tolerantní, pomáhame im a dúfame, že sa to bude zlepšovať. Musíme odovzdať ten pomyselný štafetový kolík nepriamo a bez striktných odporúčaní, ktoré pre mladých nie sú užitočné, keďže majú tendenciu všetko odmietať apriori. Keď sme dobrým príkladom pre ďalšiu generáciu v hociktorej oblasti, tak ten štafetový kolík sa odovzdáva.“

Počas prednášky o účinkoch fajčenia, ako rizikovom faktore rakoviny pľúc si zaspomínal na svoje vlastné skúsenosti z obdobia mladíckej nerozvážnosti.  

„Mal som asi 15 rokov, všetko to začalo úplne nevinnou zvedavosťou. S partiou sme si zaobstarali tie najlacnejšie cigarety, aké sme vtedy našli – Detvy. Po prvej cigarete nám všetkým zostalo nevoľno. Doslova som sa dotackal domov, kde som však narazil na otca, ktorý bol sám tuhým fajčiarom. Keď našiel v mojom vrecku zvyšné dve cigarety, čakal som poriadnu príučku. K môjmu prekvapeniu mi však podal svoje vlastné cigarety – luxusné marlborky – a len sa ma spýtal, prečo si kupujem tie lacné. Táto situácia ma úplne vyviedla z rovnováhy. Očakával som pokarhanie, namiesto toho mi však ukázal, že moje rozhodnutie rešpektuje. Použil veľmi efektívny pedagogický prístup. Výsledkom bolo, že som po cigarete už nikdy nesiahol.“

V odbore klinickej biochémie získal množstvo ocenení. Zaujímalo nás, čo pre neho tieto úspechy symbolizujú.

„Ocenenia, ktoré som mal česť získať, sú pre mňa predovšetkým potvrdením významu práce, ktorú robím – nielen mojej, ale aj celého tímu ľudí, s ktorými som mal možnosť spolupracovať. Vnímam ich ako ocenenie pre náš odbor, ktorý je síce často nenápadný, ale kľúčový pre modernú medicínu. Zároveň sú pre mňa motiváciou pokračovať v ďalšom vzdelávaní a odovzdávaní skúseností novej generácii odborníkov. Každé jedno uznanie je však aj pripomenutím, že veda je neustály proces učenia a objavovania, a to je na nej krásne.“

Vlani získal Zlatý diplom Lekárskej fakulty UPJŠ v Košiciach pri príležitosti 50. výročia promócie.

„Nebolo nás veľa, ktorí mohli prísť na odovzdávanie. Boli sme veľmi dobrý ročník, mnohí z nás sa stali významnými odborníkmi v rôznych oblastiach medicíny. Vtedy sa robili prijímacie skúšky na základe rozhovorov. Samozrejme v pozadí boli všelijaké protekcie, ale už sa začínali rysovať isté demokratické princípy.

Jeho vášňou je cestovanie, i keď otvorene priznal, že ho niekedy považuje za únavné.  Spolu s rodinou precestoval mnoho krajín a vďaka pracovným cestám a zahraničným konferenciám spoznal kus sveta. Napriek tomu, jeho vnútorné túžby vždy smerovali k otvorenému moru. A ten najväčší sen, ktorý ho sprevádzal už od detstva, si splnil až nedávno.

„Keď som prekročil sedemdesiatku, zobral som svoje deti a vnúčatá na Sardíniu. Boli tam krásne jachty, vtedy som prehlásil, že do roka si urobím jachtárske skúšky. Smiali sa mi, ale ja som sa prihlásil. Bolo to na Balatone, každý deň sme absolvovali 4 hodiny teórie a 4 hodiny sme boli na vode. Všetko bolo pre mňa nové, ostatní mali viac skúseností, a tak som zo skúšky vyletel (smiech). Mal som však dobrého trénera a opravnú skúšku som už urobil. Neskôr som si doplnil preukaz aj na more, teraz som už kapitánom. Stačí len veriť, že vždy existuje správny čas na to, aby sa sny stali skutočnosťou.“

Po jeho boku stojí už viac ako 50 rokov manželka Alžbeta. Majú 3 dcéry, 4 vnúčatá a veľmi sa teší na pravnúčatá. Dcéra Beáta pracuje na LF UPJŠ a venuje sa biochémii. Sestra Katarína je vicemajsterka sveta, trojnásobná olympionička v šerme a ambasádorka fair play klubu pri olympijskom výbore.

„Rodičia športovali rekreačne, ale dosť intenzívne. Ja som bol knihomoľ, mňa museli vyháňať. Všetci sme športovci, venovali sme sa korčuľovaniu, lyžovaniu, plávaniu, bicyklovaniu, športovej streľbe. Vrátilo sa mi to aj dnes, zúčastňoval som sa na veteránskych majstrovstvách v plávaní. Nevyhral som síce žiadnu medailu, ale aj tak to bol pre mňa zážitok a možnosť získať spoločenské kontakty. Mám vzduchové pištole a pušky, chodím si zastrieľať, ešte stále dosahujem 89 – 92 bodov. Je to pre mňa výborný relax po práci.“

Tak ako každý smrteľník, aj on má drobné neresti. Manželka mu vyčíta, že je neporiadny a na stole má ako sám vraví – kreatívny chaos. Obľubuje dobré jedlo, pekné červené víno, seefood – taliansku a španielsku morskú kuchyňu. Priznáva si miernu nadváhu a trošku lenivosti. Celoživotnou inšpiráciou sú pre neho rodičia a samozrejme milované knihy.

„Pozadie celej našej rodiny sa dá charakterizovať jedným slovom – kreatívne. Vždy som sa snažil spoliehať sa sám na seba a uskutočniť svoje sny a zámery. Ak by podobne zmýšľalo viac ľudí, mali by sme sa lepšie. Počas života som sa riadil myšlienkou z knihy od Liona Feuchtwangera, „Simone“ kde hrdinka cituje: „Kto, ak nie ty, kedy, ak nie teraz.

Doc. MUDr. Oliver Viktor Rácz, CSc., mim prof.             

Narodil sa 7. januára 1947 v Košiciach. Je absolventom LF UPJŠ v Košiciach, postgraduálne štúdium absolvoval na Enzymologickom ústave Maďarskej akadémie vied v Budapešti. Má habilitáciu z lekárskej biochémie na LF UK Bratislava a atestáciu z klinickej biochémie. Za vysokoškolského profesora bol menovaný ministerským predsedom Maďarskej republiky. Popri dlhoročnom vedení Ústavu patologickej fyziológie UPJŠ LF v Košiciach, bol vedúcim Oddelenia biochémie a metabolizmu Ústavu experimentálnej medicíny LF UPJŠ v Košiciach, odborným garantom a pedagógom na Fakulte ošetrovateľstva Štátnej vysokej školy v poľskom Sanoku a na Univerzite v Miškovci. Bol predsedom Akademického senátu UPJŠ v Košiciach, predsedal Rade vysokých škôl Slovenskej republiky a bol prorektorom UPJŠ v Košiciach. Pôsobí ako vedecký sekretár a je bývalým prezidentom Spolku lekárov v Košiciach, ako aj prezidentom Slovenskej spoločnosti klinickej biochémie.

Diabetológia je veľmi progresívny odbor a nesmierne ma baví

Autor diela MUDr. Robert Bém, PhD. MHA, je renomovaný odborník v oblasti diabetológie a technológií v medicíne. Vzdelanie získal na 1. lekárskej fakulte Univerzity Karlovej v Prahe. Od roku 1998 pôsobí v Inštitúte klinickej a experimentálnej medicíny (IKEM) v Prahe, kde je od roku 2016 vedúcim lekárom ambulancie Centra diabetológie. K tomuto odboru sa dostal netradične.  

„Na medicíne som sa trošku nudil, takže som si hľadal brigádu, ale nechcem som vykladať zemiaky alebo niečo podobné. Na internáte som našiel inzerát, že je možné edukovať pacientov s diabetom, tak som si povedal, že to skúsim. Bolo to pred 25 rokmi, keď som prišiel na oddelenie a stretol som tam skvelých ľudí. Tá ľudská stránka pre mňa bola rozhodujúca. Mnoho z nich tam pracuje doteraz a spoločne tvoríme skvelý tím,“ skonštatoval Robert Bém.

Ako už napovedá samotný titul, kniha mapuje pokroky modernej medicíny v oblasti diabetológie. Diabetes mellitus je jedno z najčastejších chronických ochorení a ovplyvňuje životy miliónov ľudí po celom svete.

„Diabetológia je veľmi progresívny odbor a nesmierne ma baví. V posledných rokoch sa dosť venujem aj technológiám, čo považujem za svoj koníček. Som rád, že sa mi v pomerne krátkej dobe podarilo dať dohromady takéto dielo. Kniha je určená  kolegom, lekárom, zdravotníkom, pacientom, občanom a všetkým, ktorí sa touto problematikou zaoberajú. Snažil som sa, aby bola čo najviac aktuálna, ale aj praktická a odrážala súčasný stav diabetológie,“ uviedol autor.  

Vývoj technológií neustále napreduje. Súčasná doba nám prináša množstvo noviniek nielen v bežnom živote, ale aj v medicínskych odboroch. Umelá inteligencia, automatizácia a digitálne riešenia výrazne menia spôsob, akým komunikujeme, pracujeme a liečime choroby. Vznikajú nové zariadenia a aplikácie, ktoré zjednodušujú každodenné úlohy a zvyšujú kvalitu života. Neustály technologický pokrok ovplyvňuje všetky oblasti nášho sveta a prináša nové možnosti aj výzvy.

„Míľovými krokmi sa posúvame k tomu, aby bola cukrovka z dlhodobého hľadiska vyriešená. Ešte pred 10 rokmi sme si nevedeli predstaviť, že budú existovať inteligentné pumpy, ktoré budú dávkovať inzulín na základe dát zo senzorov, ktoré budú riadené algoritmom. Vďaka technológiám sa zlepšila kvalita života aj našich pacientov — od striekačiek, ktoré pacienti museli vyvárať alebo vykonávania chemických reakcií, aby zistili či majú cukor v moči. V súčasnosti sú na to k dispozícii senzory, inzulínové pumpy, lieky na liečbu obezity, nové inzulíny a celý rad možností ako pacientom uľahčiť život s cukrovkou. Vďaka umelej inteligencii si už dnes dokážem predstaviť ďalšie možnosti riešenia diabetu. S veľkým očakávaním a rešpektom hľadím vpred, pretože sa k nám blížia ďalšie nové technológie,“ priznal Bém.      

S diagnózou diabetes mellitus je úzko spojená obezita. Nadmerná telesná hmotnosť zvyšuje inzulínovú rezistenciu, čo vedie k zhoršenej regulácii hladiny cukru v krvi. Obezita tak patrí medzi hlavné rizikové faktory vzniku cukrovky 2. typu. Zdravý životný štýl, vrátane vyváženej stravy a pravidelného pohybu, môže významne prispieť k prevencii aj liečbe oboch ochorení. Včasná diagnostika a úprava životného štýlu zohrávajú kľúčovú úlohu v zlepšení kvality života pacientov.

„Obezita je vo väčšine prípadov spojená s diabetom, ide o spojené nádoby a musia sa riešiť súčasne. Pacientom s cukrovkou vždy hovorím, že môžu jesť čo chcú, ale záleží na množstve, načasovaní a úprave jedla. V súčasnej dobe sa prístup v diéte diabetu nelíši od zdravých ľudí. Ak bude zdravý človek iba obézny a nebude mať zatiaľ cukrovku, tak bude mať úplne rovnakú diétu ako pacient s cukrovkou, ktorý bude tiež obézny,“ zhodnotil Robert Bém.

Kniha prináša čitateľovi praktický pohľad na využitie najnovších technológií v liečbe a starostlivosti o osoby s diabetom v každodennej praxi. Autor predstavuje rôzne technologické novinky, ktoré v poslednom období výrazne ovplyvnili oblasť diabetológie.Významný prínos tejto rozsiahlej publikácie zhodnotil aj krstný otec – prof. MUDr. Ondřej Topolčan, CSc., Fakultná nemocnica Plzeň, Oddelenie imunochemickej diagnostiky.

„Táto publikácia je kompendiom, ktorých je na trhu nedostatok. Predstavuje súhrn všetkých potrebných praktických rád a informácii. Pri diabetes je nesmierne dôležitá spolupráca lekára a pacienta. Ak nebude medzi nimi existovať súhra, tak lekár môže čarovať, ale nič nedocieli. Súčasťou však musí byť aj životný štýl. Bohužiaľ často sa stretávame s tým, že než by sa pacient staral o svoju váhu a pohyb, radšej niečo prehltne alebo si pichne. Na knihe oceňujem, že je určená všetkým – pacientom, lekárom, sestrám, pretože musia úzko spolupracovať, aby pacient bol v optimálnom stave. Ďakujem autorovi, že to urobil v tak krátkom čase, aby to bolo aktuálne a moderné ešte dlhú dobu,“ zaželal knihe krstný otec.

Mgr. Agáta Urbanová
Foto: Vojtěch Hanák

Sepse? Nejvíc životů zachraňuje včasnost detekce a správné léčby

Jaká úskalí pro vás problém sepse představuje pohledem manažera nemocnice?

Sepse představuje dle statistických údajů příčinu 30–50 % všech úmrtí v nemocnici. Je to tedy velmi závažný problém, který řeší všechny zdravotnické systémy ve vyspělých zemích. Pacienti, kteří jsou hospitalizováni se sepsí, mají dokonce několikanásobně vyšší riziko, že zemřou i ve srovnání s pacienty s infarktem myokardu nebo mozkovou příhodou. Zároveň časná detekce onemocnění a včasné zahájení léčby jsou dva naprosto zásadní faktory, které ovlivňují výsledek.

Zdůrazňujete tedy, že do výsledku léčby sepse se silně propisuje včasnost jejího rozpoznání. Jak rychle se ve vaší nemocnice daří tyto pacienty detekovat?

Tady musím vysvětlit, že nemocnice, včetně té naší, léčí dvě hlavní skupiny pacientů se sepsí. Jde jednak o ty pacienty, kteří s onemocněním přijdou nebo jsou transportováni Zdravotnickou záchrannou službou na urgentní příjem. Právě urgentní příjem zajišťuje primární diagnostiku a léčbu a myslím, že velmi dobře. Další skupinou jsou pacienti, u kterých se rozvine sepse v průběhu hospitalizace na standardním oddělení, a to jsou právě ti, na které se snažíme zaměřit a díky dobré monitoraci stavu onemocnění včasně rozpoznat. Dále je velmi důležitá i prevence nozokomiálních infekcí, tedy těch, které vznikají v důsledku zdravotní péče.

Pomohla by vám i v tomto ohledu digitalizace?

Ano, pomohla. Více než polovina všechpacientů, kteří jsou přijímáni s touto diagnózou, se dostala před přijetím do kontaktu se zdravotní péčí. Sdílení dat mezi námi a všemi ostatními poskytovateli péče, tedy i praktiky a specialisty, by nám mohlo velmi pomoci i v časné diagnostice. V rámci našich projektů týkajících se digitalizace pracujeme na sdílení dat mezi naší nemocnicí a praktickými lékaři, což by nám mohlo pomoci zlepšit péči i o tyto pacienty.

Zásadní je tedy případy sepse odhalit co nejdříve. Je v běžných podmínkách českého zdravotnictví možné predikovat nástup sepse i dříve, než se projeví v klinice?

Samozřejmě, že zásadním faktorem vždy byl a nadále bude zkušený a vzdělaný lékař. Je třeba stále pracovat na naší odborné úrovni a vytvořit příznivé podmínky pro vzdělávání našich mladých lékařů, to je myslím velmi důležité. Technologická úroveň našeho zdravotnictví je srovnatelná s vyspělým světem.

V rámci předoperačního vyšetření jste nedávno zavedli zajímavou novinku, která se může týkat i případů sepse. O co jde? A máte už nějaké výsledky?

Nejedná se o opatření zaměřené na septické pacienty, ale na všechny pacienty podstupující operační výkon u nás. V rámci naší předoperační ambulance je připravujeme na operaci tak, že korigujeme jejich anemii, řešíme výživu, předoperační rehabilitaci. Projevuje se to už nyní snížením doby hospitalizace, ale například i snížením spotřeby krevních derivátů na operačním sále. Na data, jestli se to promítlo i do snížení výskytu infekčních komplikací, si musíme ještě počkat.

PhDr. Jana Jílková

Sepse dokáže začít i zcela netypicky

Na konferenci DIALOG 2025 jste odborným garantem bloku Diferenciální diagnostika sepse 360°. Co je sepse a jak ji vnímáte z klinického hlediska?

Nejlapidárněji bych, z pohledu klinika, o sepsi řekl, že je to syndrom život ohrožující akutní orgánové dysfunkce v důsledku dysregulované reakce na infekci. Z pohledu laika je vlastně docela výstižné lidové označení pro sepsi, říkalo se jí otrava krve a to není příliš daleko od podstaty. Jde o situaci, kdy organismus bojuje se závažnou život ohrožující infekcí, která v organismu navodí imunitní a metabolické procesy vedoucí k poškozování funkce životně důležitých orgánů. Pokud se tímto způsobem reakce organismu na běžnou infekci vymkne kontrole, může to skončit smrtelně. Stoupající závažnost otázky sepse je daná neustálým vzestupem infekčních problémů. Aktuálně už sepse patří mezi nejčastější příčiny úmrtí. Například ve Spojených státech je více než jedna třetina úmrtí v nemocnici připisována právě sepsi, náklady na její léčbu tam přesahují 38 miliard USD. Obdobné výsledky potvrzují i evropská epidemiologická data. Sepse je nejčastější příčinou úmrtí pacientů přímo v nemocnicích a je to tak na standardních odděleních i na jednotkách intenzivní péče. Na standardních odděleních 30 % a na JIP dokonce každý druhý pacient umírá na nějakou život ohrožující infekci v podobě sepse, a to napříč všemi věkovými kategoriemi. Na celém světě se ročně vyskytne 49 milionů případů sepse a 11 milionů souvisejících úmrtí. Sepse je tak nejen nejčastější příčinou úmrtí v nemocnici, ale současně i nejdražší hospitalizační diagnózou.

To jsou hodně varovná data, ale přesto se i sepsi v nemocnicích většinou podaří zvládnout…

Ano, ale navazují na ni další problémy, včetně obrovské ekonomické zátěže. Ono to nekončí jenom tím, že se pacient vyléčí ze sepse. Když odchází domů, nese si s sebou i celou řadu dlouhodobých důsledků, například v podobě poruch paměti, soustředění, depresí, úzkosti a spousty somatických potíží. Řada pacientů po sepsi se znovu učí naplňovat základní životní potřeby. Postupně se učí i chodit nebo mluvit. Často se nemohou po mnoho měsíců vůbec vrátit do zaměstnání. Sepse má velice závažné a dlouhodobé následky, ty jsou ještě stále hodně podceňované. Problematika řešení závažných infekcí a jejich následků se i proto týká nejen pacientů, lékařů a sester, ale i mikrobiologů, biochemiků, vědců, managementu nemocnic, ekonomů, pojišťoven a všech zdravotnických stakeholdrů a vlastně celé společnosti.

O sepsi také tvrdíte, že je mistrem nápodoby. V jakém smyslu se projevuje jako chameleon?

Ona se v úvodu může projevovat řadou zcela nespecifických, vágních symptomů, tím je velmi zákeřná. Není to tak, že každý pacient začne mít typické projevy infekce jako je horečka, třesavka nebo kašel. Pacient může být jenom „zvadlý“, spavý, zmatený, bolí ho celé tělo, nemůže se postavit na nohy. Tím je daná ta velká záludnost, kdy se může v úvodu sepse zcela pominout jako diagnóza v pozadí.

Je sepse nemoc?

Sepse není nemoc, sepse je syndrom, který vyjadřuje deregulovanou odpověď organismu na infekci jako takovou. Je to prostě popis situace, kdy organismus nepřiměřeně reaguje na nějaké infekční onemocnění.

Co mají pacienti s tímto syndromem společného?

Společné pro ně je vysoké riziko úmrtí,  20 až 30 % pacientů, kteří skutečně prodělají sepsi, má riziko, že v jejím důsledku zemřou. Mají i vysoké riziko velmi dlouhodobých komplikací a do budoucna i častých návratů do nemocnice. Druhá záludnost sepse ale je v tom, co společného vlastně nemají, tedy z biochemického hlediska. Výsledky jejich laboratorních vyšetření se mohou velmi lišit. Nelze tedy říci, že by u všech pacientů byla uniformní odpověď a stačilo by vyšetření dvou nebo tří biomarkerů a měli bychom jistotu, že jde o sepsi.

Jaké jsou v oblasti sepse nejbližší výzkumné perspektivy?

Výzkum se ubírá dvěma směry. Sepse je klasický boj mezi predátorem a pacientem. Tím predátorem jsou mikrobi jako původci těch infekcí. Na tyto původce je zaměřen jeden velký směr výzkumu a blíží se doba, kdy budeme schopni velmi rychle původce infekčních onemocnění detekovat už na vstupu do nemocnice. Nebudeme už muset čekat 2 až 3 dny na výsledky mikrobiologické laboratoře. To je první velmi dramaticky se rozvíjející směr výzkumu. Druhým směrem je právě hledání přesnějších ukazatelů, tedy biomarkerů, které nám pomohou lépe stanovit diagnózu, a také nám predikovat, jestli nemocný bude mít prospěch z té které léčby a jakou i bude mít prognózu.

V diskusi Diferenciální diagnostika sepse 360° padla zmínka o nutnosti „šestého smyslu“, aby klinik sepsi odhalil rychle. Jak to bylo myšleno?

Ono jde o kombinaci vzdělanosti a ohromných klinických zkušeností. Třetím faktorem bude i určitá forma nadání. To jsou lékaři, kteří prostě mají ten cit, vycítí, že s tím pacientem se děje něco víc, co nám zatím soubor vyšetření nemůže sdělit, ale oni vidí, že ten nemocný nevypadá dobře, neprospívá a pomýšlí ve své diferenciální diagnostice na choroby, které by to mohly vysvětlit.

PhDr. Jana Jílková

Hrdý až pyšný jsem na lidi

Přijal jste roli hlavního odborného garanta biochemické konference DIALOG 2025. V čem je právě tato akce významná nebo i unikátní?

Je to jedno z velmi významných a už i tradičních míst setkávání špičkových vědců, lékařů, analytiků a dalších odborníků z praxe. Ti všichni sem přijíždějí, aby sdíleli své poznatky, diskutovali novinky a společně posouvali hranice našeho oboru. Přitažlivý je i unikátní koncept konference, kdy tradiční bloky přednášek střídají bloky diskusní, takzvaný DIALOG 360°. Právě v diskusích je totiž nejpatrnější, že laboratorní diagnostika dnes čelí mnoha výzvám, ale zároveň nabízí obrovský potenciál, od inovativních přístupů v oblasti personalizované medicíny až po nové technologie. Jsem rád, že naše práce přináší reálná řešení pro současné problémy, není jich málo. A těší mě, že tato konference, v pořadí již sedmá, je skutečně platformou pro dialog – a nejen mezi obory, ale i mezi generacemi. Věřím, že právě prostřednictvím sdílení a spolupráce vznikají ty nejhodnotnější myšlenky a inspirace, které mohou změnit budoucnost k lepšímu.

Při zahajování konference DIALOG jste připomněl i některé aktuální výzvy laboratorní diagnostiky. Které pokládáte za nejvýznamnější?

Určitě to jsou nejnovější trendy, které se v našem oboru objevují. Kromě automatizace, o které se hodně hovořilo i na letošní konferenci DIALOG, je to robotizace a také digitalizace v medicíně a laboratorní medicíně a v neposlední řadě také telemedicína. Tyto trendy jsou zajímavé i z hlediska etiky, z tohoto úhlu pohledu jsou ovšem patrné i některé stinné stránky. Lidé si už dnes mohou sami objednat laboratorní vyšetření v laboratoři bez doporučení lékaře, prostě jako potenciální pacienti si sami a jen podle svého uvážení vyberou, co chtějí, na komerční bázi – je dost lidí, kteří na to mají prostředky. Laboratoř jim požadované výsledky dodá a jim, tedy laikům, je interpretuje, případně i včetně návrhu dalších kroků. K tomu ale patří komplikované etické otázky zachování anonymity toho objednatele – pokud si to bude přát, anonymní skutečně zůstane. Pro vyhodnocení jeho výsledků je důležité vědět, jestli je to muž, žena a kolik mu je roků, ale nemusí sdělovat další údaje, které by privátní laboratorní službu vedly k jeho identifikaci. Na Západě už se to takto děje.

Komu je určená vaše kniha, která získala i cenu za monografii od České společnosti klinické biochemie? Jde o Průvodce laboratorními nálezy, který především klinikům usnadňuje orientaci v množství informací z laboratoře.

To není příručka pro laiky, je to rukověť do ordinací. Nabízí jim pomocnou ruku, fungovat má jako průvodce ve spleti testů a parametrů, s nimiž musí v současné době pracovat každý lékař. Má praktikům i odborným lékařům pomoci při výběru laboratorních vyšetření a správném vyhodnocení výsledků. Ale zdaleka to není jen moje dílo, mně se hlavně podařilo dát dohromady výborný tým autorů. Nakonec vznikla „takhle tlustá bichle“. Předem jsem ani já sám nevěřil, že se povede tak dobře. Ta kniha je deset let stará a pokrok se za nich nezastavil, ale ona zahrnuje to úplně nejširší spektrum, jaké by vůbec připadalo v úvahu. A i to, co jsem si tehdy myslel, že moc nutné ani nebude, ale přesto jsme to tam dali. To jsou bojové látky a válečná laboratorní diagnostika. Netušil jsem, že by to mohlo být jednou aktuální, ale taková příručka má být kompletní.

Povedlo se vám to, dal jste dohromady výbornou encyklopedii…

Snad ano. Mám možná „kliku“, nebo jsem při jednání hodně smířlivý. Nejsložitější na té celé práci pro mě totiž bylo domluvit se se špičkovými odborníky ve všech zahrnutých oborech, aby byli ochotni dodržet koncepci a kapitoly napsali. Možná právě to by se mi dnes do takové míry nepovedlo, mezi některými obory je značná soutěživost a možná až nevraživost.

V souvislosti s cenou jsme tu zmínili Českou společnost klinické biochemie. Jak vidíte její stávající vývoj?

Odbornou společnost zaštiťující náš obor v každém případě potřebujeme, bez toho to nejde a je to tak všude ve světě. Musíme mít nějakou asociaci nebo sdružení, kde se můžeme potkávat a setkávat. Hlavní význam ČSKB vidím jako odborně-společenský, a to by ani do budoucna nikdy nemělo vymizet. Společnost je také zakomponována do „politického“ rozhodování, například dodává doporučení pro úhradu nových vyšetření, nebo i připravuje návrhy pro dohodovací řízení a plní i řadu dalších funkcí, řada z nich je opravdu velmi důležitá. Prostě nechceme skončit jako spolek holubářů, což míním ve vší úctě k holubům i jejich chovatelům.

Vraťme se od holubů na akademickou půdu. Pod vaším vedením má motolská lékařská chemie a klinická biochemie výborné výsledky. Na co tam jste nejvíc hrdý?

Hrdý až pyšný jsem na prvním místě na náš tým lidí. Myslím tím na lidi od sanitárek a těch, co myjí laboratorní sklo přes laborantky až po všechny kolegy vysokoškoláky analytiky, prostě na celý tým. Za to jsem strašně moc vděčný. Jsem hrdý a pyšný na to, že za „moji éru“ se už tři kolegové habilitovali, což v ústavech tohoto typu není běžné. Leckde na lékařských fakultách na biochemii prostě nejsou lidi, kteří by o to měli zájem a chtěli to dělat a byli takoví nadšenci. Těch, co se do vědy pustí z nadšení a spontánně, ale moc nebývalo ani u nás, za mého předchůdce pana profesora jsem byl jediný, kdo se habilitoval. Já si těch našich třech docentů moc považuji, cením si toho, že dělají tu vědu, výborně učí studenty a svoji vlastní zdravotnickou práci provádějí špičkově. Takže když se ptáte, na co bych byl hrdý, tak na lidi.

PhDr. Jana Jílková