Přijal jste roli hlavního odborného garanta biochemické konference DIALOG 2025. V čem je právě tato akce významná nebo i unikátní?

Je to jedno z velmi významných a už i tradičních míst setkávání špičkových vědců, lékařů, analytiků a dalších odborníků z praxe. Ti všichni sem přijíždějí, aby sdíleli své poznatky, diskutovali novinky a společně posouvali hranice našeho oboru. Přitažlivý je i unikátní koncept konference, kdy tradiční bloky přednášek střídají bloky diskusní, takzvaný DIALOG 360°. Právě v diskusích je totiž nejpatrnější, že laboratorní diagnostika dnes čelí mnoha výzvám, ale zároveň nabízí obrovský potenciál, od inovativních přístupů v oblasti personalizované medicíny až po nové technologie. Jsem rád, že naše práce přináší reálná řešení pro současné problémy, není jich málo. A těší mě, že tato konference, v pořadí již sedmá, je skutečně platformou pro dialog – a nejen mezi obory, ale i mezi generacemi. Věřím, že právě prostřednictvím sdílení a spolupráce vznikají ty nejhodnotnější myšlenky a inspirace, které mohou změnit budoucnost k lepšímu.

Při zahajování konference DIALOG jste připomněl i některé aktuální výzvy laboratorní diagnostiky. Které pokládáte za nejvýznamnější?

Určitě to jsou nejnovější trendy, které se v našem oboru objevují. Kromě automatizace, o které se hodně hovořilo i na letošní konferenci DIALOG, je to robotizace a také digitalizace v medicíně a laboratorní medicíně a v neposlední řadě také telemedicína. Tyto trendy jsou zajímavé i z hlediska etiky, z tohoto úhlu pohledu jsou ovšem patrné i některé stinné stránky. Lidé si už dnes mohou sami objednat laboratorní vyšetření v laboratoři bez doporučení lékaře, prostě jako potenciální pacienti si sami a jen podle svého uvážení vyberou, co chtějí, na komerční bázi – je dost lidí, kteří na to mají prostředky. Laboratoř jim požadované výsledky dodá a jim, tedy laikům, je interpretuje, případně i včetně návrhu dalších kroků. K tomu ale patří komplikované etické otázky zachování anonymity toho objednatele – pokud si to bude přát, anonymní skutečně zůstane. Pro vyhodnocení jeho výsledků je důležité vědět, jestli je to muž, žena a kolik mu je roků, ale nemusí sdělovat další údaje, které by privátní laboratorní službu vedly k jeho identifikaci. Na Západě už se to takto děje.

Komu je určená vaše kniha, která získala i cenu za monografii od České společnosti klinické biochemie? Jde o Průvodce laboratorními nálezy, který především klinikům usnadňuje orientaci v množství informací z laboratoře.

To není příručka pro laiky, je to rukověť do ordinací. Nabízí jim pomocnou ruku, fungovat má jako průvodce ve spleti testů a parametrů, s nimiž musí v současné době pracovat každý lékař. Má praktikům i odborným lékařům pomoci při výběru laboratorních vyšetření a správném vyhodnocení výsledků. Ale zdaleka to není jen moje dílo, mně se hlavně podařilo dát dohromady výborný tým autorů. Nakonec vznikla „takhle tlustá bichle“. Předem jsem ani já sám nevěřil, že se povede tak dobře. Ta kniha je deset let stará a pokrok se za nich nezastavil, ale ona zahrnuje to úplně nejširší spektrum, jaké by vůbec připadalo v úvahu. A i to, co jsem si tehdy myslel, že moc nutné ani nebude, ale přesto jsme to tam dali. To jsou bojové látky a válečná laboratorní diagnostika. Netušil jsem, že by to mohlo být jednou aktuální, ale taková příručka má být kompletní.

Povedlo se vám to, dal jste dohromady výbornou encyklopedii…

Snad ano. Mám možná „kliku“, nebo jsem při jednání hodně smířlivý. Nejsložitější na té celé práci pro mě totiž bylo domluvit se se špičkovými odborníky ve všech zahrnutých oborech, aby byli ochotni dodržet koncepci a kapitoly napsali. Možná právě to by se mi dnes do takové míry nepovedlo, mezi některými obory je značná soutěživost a možná až nevraživost.

V souvislosti s cenou jsme tu zmínili Českou společnost klinické biochemie. Jak vidíte její stávající vývoj?

Odbornou společnost zaštiťující náš obor v každém případě potřebujeme, bez toho to nejde a je to tak všude ve světě. Musíme mít nějakou asociaci nebo sdružení, kde se můžeme potkávat a setkávat. Hlavní význam ČSKB vidím jako odborně-společenský, a to by ani do budoucna nikdy nemělo vymizet. Společnost je také zakomponována do „politického“ rozhodování, například dodává doporučení pro úhradu nových vyšetření, nebo i připravuje návrhy pro dohodovací řízení a plní i řadu dalších funkcí, řada z nich je opravdu velmi důležitá. Prostě nechceme skončit jako spolek holubářů, což míním ve vší úctě k holubům i jejich chovatelům.

Vraťme se od holubů na akademickou půdu. Pod vaším vedením má motolská lékařská chemie a klinická biochemie výborné výsledky. Na co tam jste nejvíc hrdý?

Hrdý až pyšný jsem na prvním místě na náš tým lidí. Myslím tím na lidi od sanitárek a těch, co myjí laboratorní sklo přes laborantky až po všechny kolegy vysokoškoláky analytiky, prostě na celý tým. Za to jsem strašně moc vděčný. Jsem hrdý a pyšný na to, že za „moji éru“ se už tři kolegové habilitovali, což v ústavech tohoto typu není běžné. Leckde na lékařských fakultách na biochemii prostě nejsou lidi, kteří by o to měli zájem a chtěli to dělat a byli takoví nadšenci. Těch, co se do vědy pustí z nadšení a spontánně, ale moc nebývalo ani u nás, za mého předchůdce pana profesora jsem byl jediný, kdo se habilitoval. Já si těch našich třech docentů moc považuji, cením si toho, že dělají tu vědu, výborně učí studenty a svoji vlastní zdravotnickou práci provádějí špičkově. Takže když se ptáte, na co bych byl hrdý, tak na lidi.

PhDr. Jana Jílková