Jak hodnotíte letošní výběr témat konference a co vás přesvědčilo, abyste se s týmem Beckman Coulter pustil do její přípravy?
Věděl jsem, že to bude obrovská práce, která mi zabere spoustu času, většinou na úkor něčeho jiného, ale je to věc, která mě baví. Spolupráce s týmem Beckman Coulter je výborná, proto jsem do toho šel. Jejich proaktivní a avantgardní způsob plánování mám rád. Přístupy a komunikace „beckmanů“, jejich vstupy do programu a nápady, co nového udělat, ta otevřenost k novým věcem i nezvyklým formátům prezentace se mnou rezonují. A když se podaří diskusní blok jako byl Méně krve, více informací, tak si říkám, že to bych jinde nezažil, nikde jinde by se mi nepodařilo dát to takto dohromady. Nedostal bych podmínky, aby se to dalo zrealizovat. Toho si vážím asi nejvíc. Vyjádřit, kolik procent obsahu konference bylo z mé hlavy a kolik od nich, neumím, ale výborné bylo, že když jsem s něčím přišel, respektovali to a organickou diskusí jsme sestavili i finální podobu. Ale kdo někdy takovou akci připravoval, určitě mi potvrdí, jak dynamický proces to je a s kolika změnami si musí zúčastnění v jeho průběhu poradit. Náročné je to ale pro všechny zúčastněné strany. Výborné bylo i zajištění akce společností EEZY, jejich management celé konference je dokonalý.
Podařilo se vám společným úsilím vyhmátnout to opravdu up to date?
To by asi měli posoudit především posluchači v sále, za mě ano. Ale podotýkám, že jsem hodně ovlivněný tím, že moje témata byla výběru, který na konferenci zazněl.
Která vystoupení vás osobně nejvíc zaujala?
K vystoupením, která mě nejvíc zaujala nebo i překvapila, určitě patřila ta v odborném bloku nazvaném Klinická diagnostika za hranicemi České republiky. Představili se v něm i dva naši laboratorní kolegové z postsovětských republik. Během příspěvku Ivana Teličkuna z Ukrajiny jsem si uvědomil, jak moc těžké je fungovat relativně dobře jako laboratorní celek, tam navíc ve válečných podmínkách, co všechno musí neustále předělávat, co všechno musí vydržet – klobouk dolů! Výborná a velmi inspirativní byla i Živilé Jaciké z Litvy, tato země je i pro nás vzorem digitalizace laboratorních procesů. Mě osobně při poslechu jejího příspěvku také hodně zaujalo, jakou pozornost věnují vnitřní nejistotě měření, procento možné odchylky totiž udávají i jako součást výsledku, který odchází z laboratoře. My také víme, že bychom i tento údaj měli sdělovat ven, ale máme obavy, že by mimo laboratoř působil zmatečně. Navíc porovnávat ho pak mohou laboratoře navzájem. Ale ta nejistota měření je úplně normální. Hodně se o tom mluví, ale tady jsem poprvé slyšel, že tento údaj opravdu někdo vydává – a je to laboratoř v Litvě. Pokud i s tímto údajem jdete ven, ukazuje to na dobré sebevědomí. Dalším překvapením byl jejich přístup k marketingu: Živilé přešla ze soukromé laboratoře do státního zařízení a jeho služby propaguje facebookovou kampaní. To by u nás bylo nepředstavitelné.
JJ
