Prof. David Friedecký: Biochemie není jen o číslech, ale je o lidech a spolupráci
Česká společnost klinické biochemie (ČSKB) je profesní organizace sdružující lékaře, biochemiky a odborníky z oblasti laboratorní medicíny. Jejím posláním je rozvíjet obor, propojovat vědu s praxí a podporovat vzdělávání napříč generacemi. Každoročním vrcholem jejích aktivit je celostátní sjezd ČSKB – tradiční setkání odborníků z nemocnic, univerzit i výzkumných institucí. Letošní XVII. ročník se uskutečnil v Mikulově a jeho předsedou byl profesor David Friedecký, vedoucí Oddělení klinické biochemie Fakultní nemocnice Olomouc, pedagog na Univerzitě Palackého v Olomouci a člen výboru ČSKB.
Pane profesore, letošní sjezd jste nejen vedl, ale také garantoval jeho program. Jakou vizi jste měl při jeho přípravě?
Chtěli jsme, aby sjezd nebyl jen přehledem přednášek, ale především živým setkáním odborníků, kde se propojuje činnost klinických laboratoří, výzkum i každodenní praxe. Záleželo nám na tom, aby měl otevřenou atmosféru, v níž se mohou potkávat generace i různé profesní směry.
Tvorba programu má sice svá pravidla, ale snažíme se ho každoročně obohatit o aktuální témata. Letos byla zařazena umělá inteligence (AI), která rezonuje celou společností.
Novinkou bylo také začlenění sponzorovaných příspěvků přímo do hlavního programu. Dříve se konaly souběžně s přednáškami nebo v poledních přestávkách, což účastníkům znesnadňovalo plnou účast na obou částech a zároveň omezovalo prostor pro neformální setkávání a výměnu zkušeností. Tato změna se setkala s pozitivní odezvou. Stejně tak jsme poprvé zařadili blok krátkých ústních sdělení vybraných z nejlepších abstraktů. V dalších ročnících bychom chtěli ještě více podpořit aktivní účast kolegů z klinických laboratoří i výzkumných týmů.
Letošní ročník měl mimořádně kvalitní obsazení. Jak se vám daří dlouhodobě udržet tak vysokou úroveň sjezdu?
Sjezd má už mnoho let velmi dobrou pověst a pevné místo v odborné komunitě. Lidé se sem rádi vracejí, protože nejde jen o odborný program, ale i o možnost potkat se osobně, sdílet zkušenosti a diskutovat. Po období pandemie jsme všichni pocítili, jak cenná jsou osobní setkání – a letošní ročník to znovu potvrdil.
V posledních letech přibývá i konferencí pořádaných jednotlivými firmami, které tím rozšiřují nabídku vzdělávacích a profesních akcí v našem oboru. Je to pozitivní trend, protože zájem o laboratorní medicínu celkově roste. My se ale snažíme, aby sjezd ČSKB zůstal jedinečný svou otevřeností, propojením vědy s praxí a komunitní atmosférou.
Zazněly i příspěvky ze zahraničí, například z Evropské federace laboratorní medicíny (EFLM). Jak hodnotíte účast těchto přispěvatelů?
Plenární přednášku přednesl profesor Mauro Romanelli, který se dlouhodobě zabývá výzkumem epikardiálního tuku – viscerální tukové tkáně uložené mezi myokardem a perikardem, jež sdílí s myokardem společné cévní zásobení. Na sjezd přijel na pozvání profesora Zimy, zvoleného předsedy EFLM pro období 2026–2027. Jeho zvolení do této funkce je pro Česko významným uznáním, protože EFLM patří mezi nejvýznamnější evropské instituce v oblasti klinické chemie a laboratorní medicíny. Druhý příspěvek na téma transportu a sledování vzorků v preanalytické fázi pak přednesla Dr. Snezana Jovicic, která přijala pozvání doktora Rajdla. Zahraniční přednášející jsou vždy vítaným obohacením vědeckého programu sjezdu.
Co vás osobně z letošního programu nejvíce zaujalo?
Hned na začátku mě oslovila přednáška profesora Průši, letošního laureáta Hořejšího medaile, která mu byla udělena právě na tomto sjezdu za celoživotní a mimořádný přínos k rozvoji klinické biochemie a laboratorní medicíny v Česku. Profesor Průša ve své přednášce připomněl několik zásadních milníků své dlouholeté vědecké i klinické práce – od využití Sulkowitchovy reakce pro diagnostiku hyperkalciurie a prevenci osteoporózy přes výzkum HIV/AIDS a studium sexuálního chování rizikových skupin v 90. letech až po vývoj počítačových programů pro automatickou interpretaci laboratorních výsledků a tvorbu multimediální učebnice DNA diagnostiky. Významné místo v jeho práci zaujímá i výzkum kongenitální adrenální hyperplazie, problematika nutričních hormonů u dětí a dospívajících či zavedení markeru myxorezistentního proteinu A (MxA) pro odlišení bakteriálních a virových infekcí. Jeho přehledná a inspirativní přednáška byla skvělou ukázkou celoživotního přínosu oboru. Uvědomil jsem si – a nejen já – jak málo jsem o rozsahu jeho práce věděl a jak velký význam má pro klinickou biochemii.
Na sjezdu bylo vidět hodně mladých odborníků. Jak se podle vás liší dnešní generace biochemiků od té vaší?
Změna je znatelná. Naši doktorandi či mladí kliničtí biochemici, většinou ve věku kolem 25–30 let, kladou velký důraz na rovnováhu mezi prací a osobním životem – tzv. work–life balance. Mají jasně stanovené hranice, které nepřekračují. Už to není o naprostém odevzdání se profesi, jak to bývalo u naší generace, ale o hledání udržitelného způsobu práce. Na druhou stranu lze u mladých pozorovat stejný zápal pro vědu a snahu jít do hloubky problémů.
Pod vaším vedením vznikla nová metoda analýzy moči, která vzbudila značný ohlas. Můžete ji přiblížit?
Počátky sahají do roku 2017, kdy jsem na konferenci v Nizozemsku viděl podobnou práci, byť s menším rozsahem. Rozhodli jsme se vytvořit vlastní, komplexnější metodiku, a po šesti letech intenzivní práce jsme ji v roce 2023 publikovali. Na vývoji se vystřídali tři doktorandi. Bez mladých kolegů bychom ji nevyvinuli. Metoda umožňuje semikvantitativní analýzu přibližně 150 diagnosticky významných metabolitů – organických kyselin, acylkarnitinů a acylglycinů – a zkracuje dobu vyšetření z osmi hodin na zhruba jednu. Přináší nový přístup k diagnostice dědičných metabolických poruch, tedy genetických onemocnění, která mohou vést až k úmrtí dítěte. Včasná a přesná laboratorní diagnostika je v takových případech naprosto klíčová.
Jaká je na tuto metodu odezva z klinické praxe?
Velmi pozitivní. U nás na pracovišti ji máme zavedenou v rutinním provozu již čtyři roky a lékaři oceňují, že během hodiny vědí, co dítěti je, a mohou okamžitě nasadit léčbu. O zavedení metodiky už projevilo zájem sedm laboratoří z různých částí světa. Jen validace parametrů zabrala dva roky intenzivní práce jednoho člověka, ale výsledek stojí za to – metoda je snadno přenositelná mezi laboratořemi.
Daří se vám získávat do laboratoře nové odborníky?
Záleží na typu pozice. U nelékařských vysokoškoláků – biochemiků, analytických chemiků či absolventů příbuzných oborů – je zájem velký, na každé místo se hlásí desítky uchazečů. Jiná situace bývá u lékařů, ale Olomouc je univerzitní město, takže máme štěstí: momentálně u nás působí tři mladí lékaři-kliničtí biochemici a jsme za to velmi rádi.
Za velký přínos považuji, že do našeho týmu přibývají mladí odborníci, kteří do této oblasti přinášejí nový vítr, jiné pohledy na problematiku a nadšení nezatížené roky rutiny. Je radost sledovat, jak přirozeně přebírají odpovědnost, přicházejí s novými nápady a nebojí se zpochybňovat zaběhlé postupy.
V laboratoři si velmi zakládáme na otevřené komunikaci – a to nejen uvnitř týmu, ale i vůči klinickým pracovištím. Právě vzájemná důvěra a spolupráce s klinikami jsou pro mě zásadní. Když lékaři vnímají, že se s námi mohou radit a že hledáme společná řešení, získává naše práce skutečný smysl.
O vaší laboratoři se říká, že tam panuje výjimečná atmosféra. Čím si ji vysvětlujete?
Tím, že nás práce baví – a že si lidí kolem sebe vážíme. Je to mou hlavní snahou. A velmi rád slyším, že se to zřejmě i trošku daří.
Jana Jílková
Foto: archiv Davida Friedeckého
